Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 01 - 10

4 - Otec a otec

 

JI tuto kapitolu věnujeme našim pilným komentujícím: Airiny, Anfulka, ASISI, bacil, Bara1982, Elza, Erumoice88, Gigi..., grid, Hajmi, larkinh, Michangela, Miriabar, Mononoke, Nade, nadin, Popo, Profesor, Saskya, Slimča, soraki, Symphony, obias41, Vendy, Vinka, Zulík + všem co mají před sebou nějakou zkoušku...J

»•«

Rozpoznával typický hlas svého otce, Evana Rosiera a ještě někoho třetího, jehož nedokázal identifikovat. Nemohl uvěřit, že se Lucius sešel právě s tímto člověkem. Sešel se s ním, ačkoliv jím opovrhoval, ale jak je vidět, navazuje staré kontakty se Smrtijedy co přežili, nehledě na osobní sympatie. Tohle je vážnější, než si Draco ještě před chvílí myslel.

 

„Tak jaké je tvé rozhodnutí?“ protáhl skřípavě Rosier.

 

„A mám na vybranou?“ odseknul Lucius.

 

„Věř, že nebudeš litovat. Nemůžu ti zatím prozradit, kdy tě za Otcem vezmeme, ale z výrazu jeho tváře jsem pochopil, že o tobě hodně slyšel a že se na setkání s tebou a s tvým synem velmi těší.“ Draca polil studený pot a musel se přidržet dveří, aby nezavrávoral.

 

„Otcem? Dozvím se kdo to je, než se rozhodnu, jestli přijmu jeho tak sugestivní pozvání?“

 

„Nejsme oprávněni…“

 

„A jaká je tedy vaše úloha?“ vybuchl Lucius, „přišli jste mi oznámit, že nějaký muž se mnou chce mluvit. Nemůžete mi říct, co je zač, natož co ode mě chce. Myslím, že za těchto okolností budu muset náš rozhovor ukončit.“ Rázně se zvedl a přešel ke dveřím, aby tím demonstroval vážnost svého prohlášení.

 

Ani jeden z mužů se jeho tirádou nenechal rozrušit. „V tom případě pro tebe máme ještě jeden vzkaz,“ pronesl tiše, skoro bázlivě Rosier. Vstal a přešel k nejbližší volné stěně. Na ni přiložil malý útržek papíru a poodstoupil.

 

Draco slyšel za dveřmi syčivý zvuk a po té otcovo zalapání po dechu.

 

Chvíli bylo ohlušující ticho. Když Draco vážně zvažoval, jestli má vytáhnout hůlku a do místnosti vrazit, znovu se ozval se ledový hlas Luciuse. „Okamžitě opusťte tyto místnosti, dál zde nejste vítáni.“

 

Dracovi se ulevilo, až když slyšel, jak za nezvanými návštěvníky zaklaply dveře. Úlevně se opřel o dveře a po dlouhé době se jeho tváři rozlil spokojený úsměv. Slyšel známý vrzavý zvuk otevírajícího se baru. Cinkot skla… a otcův hlas, který vyslovil tu nejméně očekávanou větu, která by mu v tuto chvíli mohla přijít na mysl.

 

„Dáš si se mnou skleničku?“ protáhl s povzdechem Lucius. „Mám dojem, že nějaký čas s tebou jednám jako s dospělým, tak se laskavě tak začni chovat a přestaň si hrát s mou hůlkou na špióna, jako když ti bylo pět. Je to nedůstojné tvého věku, natož tvého budoucího postavení.“ Vhodil si do své sklenky několik kostek ledu, nasadil šejkr a protřepal.

 

„Tehdy to bylo zábavné, ale teď je to trapné,“ pokračoval, „pojď prosím dovnitř, potřebuji to s tebou probrat jako muž s mužem.“

 

Draco věděl, že otcův smířlivý tón nevěstí nic dobrého a váhavě vstoupil do pracovny. Lucius seděl opřený ve vysokém pohodlném křesle u krbu a před sebou na stole měl zatím nedotčený drink. Byl smrtelně bledý a lehce se chvěl.

 

Draco k němu přiskočil a uchopil ho za ruku. „Otče, jsi zraněný? Neslyšel jsem žádnou kletbu…“ vytáhl hůlku ve snaze zakouzlit na něho diagnostické kouzlo, které ho naučila matka. Kouzlo, které patřilo mezi jejich rodinné dědictví, právě tak jako mnohé předměty černé magie. I když si Draco nemyslel, že by právě tato kletba patřila mezi zakázané, rozhodně nepatřila mezi ty oficiální, které se učil v bradavické škole. Matka ho důsledně používala po každém návratu svého muže ze setkání s Temným pánem a nejednou jí ukázalo kletbu se zpožděným startem, nebo důmyslně skryté sledovací kouzlo.

 

Nic zvláštního se ale nestalo. Když Draco pozvednul svou hůlku podruhé, otec ho rázně chytil za ruku a bez jediného slova jím nečekanou silou smýkl a otočil jeho tělo o devadesát stupňů.

 

Na bílé zdi byl úhledným starodávným písmem nápis, ze kterého Dracovi tuhla krev v žilách.

Neživíš-li zlo, které v tobě dřímá, zahubí tě, neb ty jsi samo zlo. 

Jako hypnotizovaný se k němu s napřaženou rukou pomalu přibližoval. Zdálo se jako by písmo bylo živé, jako by se mu vysmívalo. Je to jako by to napsal ďábel sám, napadlo ho. Aniž by věděl proč, začal Draco nahlas opakovat text. Když slova dočetl, začalo se ze zdi čadit a celý nápis byl v mžiku v jednom plameni. Zlověstná písmena chvíli vysílala do místnosti své hrozivé ohnivé poselství a potom se zasyčením zmizela.

 

Draco vykřikl, chytil se za srdce a bezvládně se skácel k zemi.

 

Lucius se pohodlněji usadil v křesle, usrkl ze svého Martini a spokojeně se usmál.

 

»•«

 „Mohli byste se prosím postavit kolem stolu, ale tak, abyste všichni viděli na mapu, kterou pro nás Moody připravil?“ hřímal Brumbál ze svého portrétu.

 

Profesorka McGonagallová se hořce usmála. Nikdy ji nenapadlo, že se ve své kanceláři bude cítit jako páté kolo u vozu. Někdy si přála, aby mohl Brumbál dělat ředitele školy i přes to, že není živý a je jen odrazem bývalé duše zakouzlené do obrazu. Vždyť on beztak řídí celou školu, tedy až na nepříjemnou korespondenci. Tu musí dělat sama. Tedy sama… vzhledem k tomu, kolik je v pracovně portrétů bývalých ředitelů, tak se vždy najde někdo, kdo se nudí a nahlíží jí přes rameno, aby ji mohl obohatit svým moudrem.

 

Podívala se úkosem na Brumbála, který dál nerušeně organizoval schůzi Řádu, když ucítila, jak ji někdo zatahal za rukáv. Otočila hlavu žádaným směrem. Molly Weasleyová se k ní naklonila a špitla do ucha, tak, aby to nikdo jiný neslyšel: „Někdo by mu měl říct, že je mrtvý. Nemyslíte, drahá Minervo?“ vlídně se na ženu usmála.

 

„Nejen jemu,“ přitakala hořce špičatá žena a neurčitě mávla rukou kolem místnosti.

 

„Tak to by mohl být problém, ale věřím, že si se s tím popasujete. Minervo, jste silná žena. Věřím, že jste se nestala ředitelkou školy jen tak pro nic za nic.“

 

„Doufám, Molly… doufám…“

 

„Předpokládám, že se radíte o tom, který úsek na mapě si vezmete za svůj, dámy,“ přerušil jejich tichou konverzaci Moody.

 

Obě ženy se na sebe zmateně podívaly. Jako první se vzpamatovala Minerva a zabodla dlouhý štíhlý prst do prvního vyznačeného místa na mapě, které ještě nebylo označené něčím jménem, a téměř vyzývavě se podívala na Pošuka.

 

„Oceňuji vaši odvahu, ale tento kraj je příliš nebezpečný, chtěl jsem tam nasadit skupinu bystrozorů…“

 

„Pak je tedy budeš muset poslat… jinam,“ nenechala ho domluvit Minerva a spiklenecky mrkla na Molly, která se souhlasně usmála.

 

„Ale někoho…“ začal Moody, když ho přerušil ledový pohled nové ředitelky. „Dobrá, jak myslíte,“ ustoupil nakonec bystrozor, „ale slibte mi, že kdybyste měly jakékoliv potíže, tak zavoláte posily.“ Počkal, až obě ženy neochotně přikývly na znamení souhlasu a rozhlédl se po ostatních přihlížejících. „To platí pro všechny, není žádný důvod hrát si zbytečně na hrdiny. Naším úkolem je pouze zjistit úkryt Toda Verklärunga. Nic víc, ale také nic míň,“ Moody zvýšil hlas a zkoumavě se podíval na Harryho, který zíral do prázdna. „Doufám, že si rozumíme a nemusím zdůrazňovat, že nebudete samostatně podnikat žádné nesmyslné akce.“ Kolem stolu se ozvalo souhlasné mručení. Jen muž, kterému byla jeho slova určena, zůstal zticha.

 

„Harry!“ oslovil ho bystrozor.

 

„Ano, pane,“ odpověděl mladík se zmateným výrazem, který si zřejmě Moody špatně vyložil.

 

„To jsem chtěl slyšet. Tak tedy, když máme rozdělené úseky, na kterých budeme pátrat, přejděme k detailům,“ nerozhodně se rozhlédl kolem stolu, jako by nevěděl jak pokračovat, „posaďte se prosím na své místa,“ vyzval je. „Mohl byste prosím pokračovat, pane kolego?“ pobídnul trochu nešikovně svého šéfa.

 

Harry bezmyšlenkovitě došel zpět ke své židli v rohu místnosti, jeho přátelé se usadili po jeho boku, každý z jedné strany.

 

„V pořádku?“ zeptala se ho starostlivě Hermiona.

 

„Myslím, že ne,“ odpověděl jí zachmuřeně a upřel na ni pohled. „Vypadá tak bledě…“

 

„Harry, o kom to mluvíš? Já se tě ptala, jestli jsi v pořádku ty.“ Než však stihl její přítel zareagovat, strčil do něho z druhé strany Ron.

 

„Pst!“

 

To snad není pravda, prolétlo Harrymu hlavou. Chodí spolu jen chvíli a už přebírají jeden od druhého manýry. Ale aby Ronovi nekřivdil, on byl vždycky posedlý strategiemi. Potlačil povzdychnutí a zaměřil svou pozornost na Pastorkův výklad.

 

„Tato přenášedla,“ pokynul Kingsley směrem k mapě, na které se v každém z označených pásem objevilo několik na pohled obyčejně vypadajících mudlovských knoflíků v černé, červené a bílé barvě, „vás přenesou na bezpečná místa na území, které jste si vzali na starost. Jsou položena přesně na pozici, na kterou vás transportují.“ Rozhlédl se, aby se ujistil, že ho všichni pochopili a nebudou za ním později jednotlivě chodit se stupidními dotazy. Když viděl, jak souhlasně pokyvují hlavami, pokračoval. „Opačným směrem vás přenesou do přísně chráněného bytu, odkud se letaxovou sítí dostanete pryč. Ty prostory jsou zabezpečené, takže se tam dostanete s vaším přenášedlem pouze vy.“

 

Znovu se rozhlédl po místnosti, a když viděl tázavě zvednuté obočí profesora lektvarů, pokračoval. „V případě, že by vás někdo o transportér připravil, a ten nerozpoznal magický podpis svého majitele, je naprogramovaný tak, aby ho přepravil do vyhrazené cely v Azkabanu.“  

 

„Máte nějaké připomínky?“ vyzval Snapea, který stále vypadal nespokojeně.

 

„Jen čekám, až nám sdělíte, jak se přenášedla aktivují,“ vstal a ostentativně šťouchl do červeného knoflíku ve svém čtverci. „Nedokážu si představit, že bych měl mít u sebe něco takového.“ Téměř s odporem dál postrkoval výrazným knoflíkem po mapě.

 

Pastorek k němu s povzdechem došel. „K tomu bych se dostal, ale když už jste to načal, tak vám ukážu, jak tato přenášedla fungují.“ Uchopil Snapeův červený knoflík se snaze přiložit mu ho na černý hábit.

 

Reakci, jakou toto gesto vyvolalo, absolutně nečekal. Než stačil mrknout, stál Severus dva metry od něho, mířil na něho hůlkou a zlostně vrčel. „Tak za prvé, jestli si myslíte, že si nechám připnout takovou zrůdnost na oděv, tak jste ještě větší blázen, než za jakého jsem vás doteď považoval. A za druhé, jestli v těch přenášedlech má prsty Moody, tak už si to tuplem nenechám přišpendlit za žádných okolností.“

 

„Ale Severusi, přeháníš,“ začal smířlivě Brumbál. Když viděl, jak se Snape nadechuje, nenechal se přerušit a o poznání rázněji pokračoval. „Krom toho, když přiložíš očarovaný knoflík na svůj vlastní, tak s ním splyne. Akti…“  

 

„Jistě, vždycky se ho zastaneš, ještě zbývá, abys mi řekl, že jsem paranoidní,“ prskal Severus. „Vždyť je evidentní, že mě ten chlap pronásleduje a nebude mít pokoj, dokud mě neuvidí buď mrtvého nebo zavřeného v Azkabanu.“ Vykřikoval směrem k bývalému řediteli. „Krom toho znám území, které jsem si vybral, jako své boty, takže podobné věci nepotřebuji.“

 

 „Aktivuje se utrhnutím,“ pokračoval Brumbál, jako by vůbec nebyl přerušen.

 

Severus sebral ze stolu přidělené knoflíky. Beze slova si je strčil do kapsy u vesty a za hrobového ticha opustil místnost.

 

Harry chvíli zíral na rozparcelovanou mapu, na které ho evidentně zajímal právě ten kousek území, ze kterého před chvílí zmizela přidělená přenášedla. „On je tam napsaný sám,“ vyhrkl vyděšeně.

 

Ron se trochu nadzvedl, aby se přesvědčil, vyzývavě se na svého přítele podíval a samolibě konstatoval. „A kdo si myslíš, že by s ním asi tak chtěl jít dobrovolně?“

 

Harry se nadechl, jako by mu chtěl něco odseknout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Vypadal ještě sklesleji, než jak se jevil v posledních několika měsících.

 

»•«

Po skončení schůze se chtěl Harry svým přátelům nenápadně vytratit, ale Hermiona mu to neumožnila. Ve chvíli, kdy vstával, ho chytla za rameno a nečekanou silou ho vmáčkla zpět do židle.

 

„Musíme si promluvit,“ oznámila dívka rozhodně.

 

„Dobrá,“ souhlasil Harry, když z jejího výrazu pochopil, že se rozhovoru dříve, nebo později stejně nevyhne. „Ale ne tady, je tu moc uší.“ Podobizny na obrazech, jejichž rámy zdobily stěny ředitelny a poctivě předstíraly spánek, se ani nepohnuly, a ti ostatní se uraženě otočili zády. „Komnata nejvyšší potřeby?“

 

Harry si připadal, jako když má kouli na noze. Chápal, že si o něho dělají přátelé starosti, ale nevěděl, co jim má říct. Rád by se jim svěřil, vždyť toho bylo tolik, co se mu honilo hlavou, ale zatím o tom nedokázal mluvit. Vlastně si nebyl jistý, jestli toho kdy bude schopen.

 

Cesta do pátého patra uběhla nečekaně rychle. Hermiona několikrát přešla kolem prázdné zdi, než vešli dovnitř dveřmi, které se znenadání objevily.

 

Místnost byla překvapivě malá a setmělá. Když se za nimi zavřely dveře, zažehly se na podlaze a stěnách desítky svíček a spustila se tichá romantická hudba. Harry fascinovaně zíral na obrovskou postel s nebesy, krom ní a kožešinových předložek na zemi to bylo jediné vybavení.

 

„Promiň,“ pípla Hermiona a Harry i ve slabém světle viděl, jak zrudla.

 

Chápavě se na ni usmál. „Můžeš mi říct, na co jsi myslela?“

 

„No…“ zadrhla se dívka a podívala se na Rona, hledajíc v něm podporu.

 

„Víš, Harry, my jsme se tady s Hermionou v posledním ročníku školy tak trochu scházeli,“ Ron byl červený jako rajče a vypadal nervózně, „vždycky to tady přesně takhle vypadalo a ta místnost si to nejspíš pamatovala a chtěla Hermioně udělat radost. Nejspíš si myslela, že jí tu bylo dobře.“

 

„Ronalde, nemyslíš, že to už stačilo!“ Když však viděla, jak se její přítel zatvářil zkroušeně, přitáhla si ho k sobě blíž a vášnivě ho políbila.

 

„Eh… nezapomněli jste, že tu nejste sami?“ prohodil po chvíli pobaveně Harry.

 

„Promiň, kámo,“ ozval se udýchaně Ron.

 

„V pohodě, o čem jste se mnou chtěli mluvit? Mimochodem, nebude vám vadit, když ji vyzkouším?“ shodil boty a bez skrupulí sebou hodil na postel. K jeho překvapení na něho Ron s Hermionou jako na povel skočili. Dováděli, jako když první rok nastoupili do Bradavic. Harrymu se po chvíli podařilo dostat se zpod jejich těl. Usadil se pohodlně do čela postele a díval se, jak se Hermiona uvelebuje a v pololeže se napůl opírá o Rona, který napodobil Harryho příkladu na druhé straně postele.

 

Napětí, které na ně dolehlo, když vstoupili do tak osobního místa, bylo to tam.

 

„Nechtěl bys nám něco říct, Harry?“ začala Hermiona tiše.

 

Harry sebral jeden z polštářků, které po jejich bitvě ležely bez ladu a skladu po celé ploše postele a přitisknul si ho k tělu oběma rukama jako záštitu. „Nevím, jak vám to mám říct,“ povzdechnul si nešťastně a začal žmoulat volný roh polštářku, který svíral stále usilovněji.

 

„Můžeš začít třeba tím, že nám povíš, co se vlastně stalo tu noc poslední bitvy a jak jsi vlastně dokázal zabít Voldemorta.“ Ron se pod Hermionou nepohodlně ošil a ona se na něho káravě podívala, „opravdu si o tebe děláme starosti, jsi od té doby… jiný… chodíš jako tělo bez duše a…“

 

„Počkej, Hermiono,“ přerušil ji Ron, „co je to za nesmysl? Nechtěla jsi říct duch bez těla? Jako Skoro bezhlavý Nick, ne?“

 

„To je mudlovské rčení, vysvětlím ti to později,“ odbyla ho dívka a pohledem se vrátila k Harrymu.

 

„Je to celé zmatené, nevím kde začít…“ Harry jim vylíčil celou tu hrůznou scénu, a když se dostal k bodu, kdy políbil Snapea, Ron ho rázně přerušil.

 

„To snad ne? Tys toho slizáka líbal? Pro svatého Merlina můžeš mi říct proč? Jsi hodný člověk, chápu, žes mu chtěl třeba zatlačit oči, nebo něco podobně nesmyslného,“ otřásl se, „ale líbat mrtvolu… ke všemu mrtvolu Snapea? To je trochu silný kafe!“

 

Harry si unaveně promnul oči. „Rone, on ještě nebyl mrtvý… ale po pravdě, sám tomu nerozumím. Měl jsem prostě pocit, že to musím udělat. A abys věděl…“

 

„Jestli se mi chystáš říct, že se ti to líbilo, tak se o to ani nepokoušej, nebo se na místě pozvracím,“ vyštěkl Ron.

 

„To ne, jen jsem chtěl říct, že se něco stalo. Něco, čemu nerozumím. Něco magického…“

 

Hermiona vrazila loktem do Rona, který vypadal, že má k tomu co říct a vlídně se na Harryho usmála. „Pokračuj, prosím.“

 

„Nevím přesně, co se stalo,“ přiznal rozmrzele Harry, „ale od toho momentu jsem měl pocit jako by byl Sev… profesor Snape se mnou. Cítil jsem v sobě jeho magii.“

 

„Takže jsi nějak získal jeho moc?“ ozvala se zamyšleně Hermiona, když viděla, že její přítel nemíní pokračovat, „jednou jsem o něčem takovém četla v knize o černé magii, ale tys na něm nepraktikoval něco zakázaného?“ ptala se nedůvěřivě a zpytavě si ho prohlížela.

 

To už bylo na Harryho moc.„S takovými přáteli, jako jste vy dva, ani nemusím mít nepřátele! Jeden mi tady podsouvá, že jsem teplouš a druhý, že praktikuju černou magii,“ odhodil polštářek, o němž si ani neuvědomoval, jak křečovitě ho svírá a vyběhl ven z místnosti. Pryč od svých vlastních nevítaných myšlenek. Pryč od všeho a všech.

 

Po jeho odchodu se místností začala linout podmanivá hudba. Hermiona chvíli nechápala, co jí chce Komnata naznačit. Když se však úkosem podívala na Rona, který se na ni vyzývavě usmíval, bylo jí jasno. A aby snad nebyla na pochybách o jeho plánech, pohladil ji po ruce a vilně zašeptal: „Když už jsme tady, mohli bychom…“

 

„Tak to bychom tedy nemohli,“ uťala ho rázně a ještě než stihl doříct, co ho tížilo na srdci, tedy momentálně spíš v kalhotách, utekla pryč.

 

Ve chvíli, kdy za sebou dívka zavírala dveře, všechno vybavení Komnaty nejvyšší potřeby rázem zmizelo a Ron se bolestivě zřítil na kamennou podlahu.

 

„Zatracenej Snape, kvůli němu už si ani nezašukám!“

 

»•«

Hermiona vyběhla na chodbu, ale ať se rozhlížela vpravo, vlevo, tak Harryho nespatřila. Věděla, že ho ve spletitých chodbách hradu nemá šanci najít. Rezignovaně se otočila jako by se chtěla vrátit, ale pak se zamračila vlastnímu nápadu, zatřásla hlavou a pomalu se vydala k východu ze školy, aby se mohla přemístit domů.

 

»•«

Draco byl nějakou dobu vzhůru, ale dál zůstával ležet v nepohodlné posteli se zavřenýma očima a přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Poslední, co si pamatoval, byl hrůzu nahánějící nápis na zdi v otcově pracovně.

 

Když si vybavil ta zlověstná slova, přepadla ho tatáž slabost, jako když je četl poprvé. Kolem srdce se mu stáhla ledová smyčka a těžce dýchal. Náhle měl pocit, jako když je pozorován. Zkusmo otevřel jedno oko. Zjistil, že na něho zírá jeho otec, ale vypadal tak zamyšleně, že spíš než na něho, zíral skrze něho.

 

„Otče?“ oslovil ho tiše Draco. Luciusův výraz ho utvrdil o vážnosti situace. „Co se stalo? Co měl znamenat ten nápis na zdi? Bylo to nějaké prokletí? To je přeci technicky nemožné…“ Draco věděl, že za pomocí černé magie lze skrze jakýkoliv předmět proklít svého nepřítele.  Ale aby byla kletba naplněna, tak se oběť musela onoho předmětu dotknout a on si byl jistý, že se toho zpropadeného nápisu nedotkl ani malíčkem.

 

„Nejsem si jistý,“ přiznal Lucius hořce, „ale měl jsem podobný pocit, jako po zpečetění neporušitelného slibu.“

 

Draco se prudce posadil. Když mu naplno došel význam jeho slov, zalapal po dechu. „Takže když nebudu provádět nějaké ohav…zlo,“ zmírnil svá slova, když viděl nespokojený výraz svého otce, „tak zemřu?“ ujišťoval se v naději, že situace nebude až tak vážná.

 

„Ano,“ zněla Luciusova lakonická odpověď.

 

„A ty…“

 

„Taktéž.“

 

„Merline!“

 

Na chvíli se oba muži odmlčeli. Pak Dracovi došel fakt, že jeho otec na rozdíl od něho není znepokojený.

 

„Tys to věděl! Věděl jsi, co se stane! Jak jsi mohl!“ křičel na něho. Vymrštil se a se zaťatými pěstmi přistoupil ke svému otci.

 

„Laskavě přestaň být teatrální,“ opovržlivě si odfrknul Lucius. „Jsi hysterický jako Narcissa. Také byla tak slabá…“

 

„Neopovažuj se slovem dotknout mé matky,“ zuřil Draco a zlost jím přímo lomcovala.

 

„Tak se prosím posaď a uklidni se, abych si s tebou mohl promluvit jako s mužem, kterým bezesporu jsi,“ neztratil na klidu Lucius a pokynul mu na křesílko, které stálo poblíž tomu, ve kterém sám seděl. Draco se k němu přišoural a s neochotným výrazem se do něho posadil.

 

Když se však jeho otec neměl k řeči, tnul rovnou do živého. „Chtěl jsi mi vysvětlit, proč jsi dovolil, abych se zavázal zlu… nebo co se tu vlastně stalo?“

 

Lucius zesinal a vypadal jako by měl omdlít. Nebýt této absurdní situace, dělal by si o něho Draco starosti, jenže teď byl na otce příliš naštvaný, aby si podobný cit připustil.

 

Čekal.

 

„Ty mi to neulehčíš, že?“ zasmál se trhaně Lucius. Když jeho syn nijak nezareagoval, pokračoval. „Už mi není pomoci. Při poslední bitvě mi nebylo umožněno, abych padl za svou věc, a nezbývá mi, než se pokusit zachránit, co se dá. Ten muž, co si nechá říkat Otec, je pro nás šance. Říká se o něm, že je silný a je čistokrevný, on jediný může uskutečnit naše ideály… Krom toho, když nám chce být otcem, tak to o něčem vypovídá.“

 

„Moment a co s tím mám společného já?“ přerušil ho netrpělivě Draco. Tyhle žvásty o nadřazenosti čistokrevných kouzelníků už nemohl vystát. „Krom toho, možná sis toho nevšiml, ale já jednoho otce už mám,“ protáhl sarkasticky.

 

„Já… já…“ Luciuse to prohlášení hřálo i mrazilo zároveň. Najednou nemohl najít slova. Za těch několik měsíců, které strávili odříznuti od okolního světa, odkázáni pouze jeden na druhého, si uvědomil, jak moc jsou si vzdálení. Věděl, že právě teď nastala chvíle, kdy by měl být ke svému synovi upřímný. Možná je to jeho poslední šance, jak k němu najít cestu. Chtěl mu toho tolik říct. Chtěl mu vypovědět to, co už měl Draco vědět dávno. Že je na něho pyšný, tak, jako může být pyšný otec na syna. Chtěl mu říct, že už ví, jakou udělal chybu, když se k němu choval tvrdě, jen proto, aby z něho vyrostl silný muž a mocný kouzelník. Vytvořil mezi nimi propast a teď nevěděl, jak ji má překlenout.

 

„Já…“ začal znovu. „Nechtěl jsem zůstat sám,“ řekl nakonec se sklopenou tváří a čekal, že se mu Draco vysměje. Když však ke svému synovi po chvíli hrobového ticha vzhlédl, s překvapením zjistil, že z ocelově šedých očí, které byly tak podobné jeho vlastním, se kutálejí slzy.

»•«

 

Pokračování ZDE

 

 

 

 

Poslední komentáře
27.05.2012 15:48:43: Nechcel zostať sám, tak stiahol svojho jediného syna, na ktorého je hrdý a v podstate ho má rád, do ...
06.02.2011 20:11:00: Hm, Lucius bol vždy kretén, vid príklad. Nechal vlastného syna zaviazať sa zlu. No, som zvedavá ako ...
16.01.2011 00:13:46: Tak jsem sem po delší době zavítala a ona je tu nová povídka :-) Docela zajímavě se to rozjíždí... J...
15.01.2011 12:44:08: Harry sa v sebe nevyzná a Draco sa nechtiac zaviazal zlu. Ani jeden na tom nie je ružovo.
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.