Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 01 - 10

3 - Záblesky

Tuto kapitolu věnujeme tak jako tu předešlou našim komentujícím: Airiny, Anfulka, Anneanne, Bacil, Bara1982, Cety, Cory, Elis, Elza, Gigi, Grid, Hajmi, Luna, Michangela, MIREK, Miriabar, Nade, Nadin, Popo, Profesor, Saskya, soraki, Tobias, Vendy, Zulík + všem co se připravují na zkoušky…

 

»•«

 

Brumbálův úsměv však rychle vystřídal ustaraný výraz.

 

„Chlapče, nevypadáš právě nejlépe, nechtěl bys jít pro dnešek domů? Mám dojem, že už jsi základní slyšel a zbytek ti povím, až se dáš trochu do pořádku.“ Harry na nic nečekal, a aniž by se s kýmkoliv rozloučil, bez ohlédnutí odešel z ředitelny. Potlačované emoce však udělaly své a i jeho odchod provázelo hlučné prásknutí dveří.

 

V hlavě mu vířilo tisíce myšlenek. Myšlenek, které ho bolely, zraňovaly. Myslel na to, co se mezi ním a Severusem… sakra od kdy na něho myslí jako na Severuse… rychle se opravil, co se mezi ním a Snapem stalo. Potřeboval si s ním o tom promluvit. Ale on před ním evidentně utíká.

 

V myšlenkách se vrátil k té osudné noci, kdy porazil Voldemorta.


Byl schovaný pod svým neviditelným pláštěm v Chroptící chýši a sledoval rozhovor Voldemorta se Snapem.

 

Snapeův obličej vypadal jako smrtelná maska. Byl jako bílý mramor a tak strnulý, že když promluvil, bylo s podivem, že za těma prázdnýma očima se skrývá život.

„Starodávná hůlka mi neslouží, jak má, Severusi, protože nejsem její pravý pán. Starodávná hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. To ty jsi zabil Albuse Brumbála. Dokud žiješ, Severusi, Starodávná hůlka nikdy nebude moje.“

 

Harry si všiml, jak Snape pozoruje hada v ochranné kleci, vypadalo to, že je jím natolik fascinován, že vůbec nevnímá, co mu Voldemort říká a jen mechanicky odpovídá.  Harrymu se zdálo, jako by udělal mimovolný pohyb ke své hůlce. Ale to by znamenalo jediné a to, že měl nakonec Brumbál pravdu a Severus je opravdu na jejich straně. Nebo se prostě jen hrozivě vypadajícího plaza bojí. No jistě, to bude to správné vysvětlení. Ale že by se bál Voldemortova mazlíčka víc než jeho pána?

Než však stihl dokončit tok svých myšlenek, už se hadova klec vznášela nezadržitelně vzduchem ke Snapeovi. Voldemort na ni promluvil hadím jazykem.

„Zabij.“

Had zaútočil s nečekanou agresivitou a rychlostí. Po té, co hadovy jedovaté zuby prokously bělostný krk, nezbylo Harrymu než sledovat, jak Snape ztrácí i poslední zbytky barvy. Poklesla mu kolena a skácel se k zemi.

„Lituji toho,“ řekl Voldemort chladně.

Sotva Voldemort odešel, shodil ze sebe Harry svůj plášť a poklekl u těla svého profesora. Přitlačil ruku přes pulsující tepnu, aby zastavil krvácení. Snažil se ovládnout paniku, která jím prostupovala. „Profesore, co mám dělat?! Nechci vás nechat zemřít. Ne tady a ne takhle. Brumbál mi řekl, co jste pro válku udělal, a zasloužíte si…

 

Snape se drsně zasmál. „Co vy nebelvíři víte o spravedlnosti.“ Mluvil namáhavě a z koutku úst mu vytékal pramínek krve. „Nechte mě tady, nesnesu váš lítostivý výraz. Nikdy jsem nepřipustil, aby mě někdo litoval, a pár minut před smrtí to nehodlám měnit.“ Začal dávivě kašlat a dusil se vlastní krví.

 

Harry se posunul tak, aby si mohl dát jeho hlavu do klína. Když pominul Snapeův záchvat chrčivě pokračoval. „Na jed, který se dostal do mého oběhu, není žádný protijed. Mám asi dvacet minut času…“

 

„Ne to nepřipustím, musíme něco udělat… prostě musíme!“ Harry už křičel, možná i proto, aby si dodal odvahu. Možná proto, aby zastavil slzy, které se mu koulely po tvářích. Zadíval se do očí svého profesora a viděl v nich strach, obyčejný lidský strach. Nikdy by si nepomyslel, že by se Snape něčeho bál.

 

Harryho se zmocnila panika.

 

„Vy nezemřete, já to nepřipustím,“ začal se nekontrolovatelně třást a uvědomoval si, že blábolí.

 

Severus s vypětím všech sil uchopil jeho obličej do svých dlaní a opětoval mu jeho pohled. „Vždycky jsem věděl, že tuhle válku nemám šanci přežít. Nezdržujte se mnou, máte ještě hodně práce.“

 

Poslední slova už byla sotva slyšitelná a Harry si uvědomoval, že mu profesor umírá v náručí.

 

Z rány na Snapeově krku už vytékal jen slabý proužek krve. Harry ho oběma rukama obejmul a čekal na jeho poslední vydechnutí. Nikdo by neměl umírat sám a Harry HarryHahhhhhhhhhHkkoihhgvbsjsnhyhgmHHHHHH byl připraven zůstat s ním až do konce.

 

„Je mi líto, že vám nedokážu pomoci,“ šeptal zoufale Harry. „Jen jsem chtěl, abyste věděl, že mi nejste tak odporný, jak to vypadalo, že mi jste.“ Zarazil se a hořce se sám sobě zasmál. Ano, zase blábolí. Najednou se vztek a bezmoc překlopila v čistou nefalšovanou  lítost. Cítil toho tolik najednou, ale nedokázal žádný ze svých pocitů vyjádřit slovy.

 

Bylo mu jako by umíral s ním. Věděl, že bez Snapeovy pomoci nevydrží proti Voldemortovi ani minutu. Ten muž ho tolikrát vytáhl z průšvihu a on teď bezmocně čeká na jeho smrt. Najednou věděl, že to bez něho nedokáže. Severus Snape vždycky byl někde poblíž, připraven zachránit mu krk…

 

Nesmí zemřít! Prostě nesmí!

 

Ucítil, jak se v něm vzedmula vlna magie, zpívala píseň beze slov a jeho ten okamžik naprosto pohltil. Aniž by si vůbec uvědomoval, co dělá, přitiskl svá ústa na rty muže, jehož tělo křečovitě svíral.

 

A v tom se to stalo…

 

Harryho ze zamyšlení vytrhl náraz do něčeho tvrdého, černého.

 

Merline snad ne… Než však stačil dokončit svou myšlenku, slyšel nad sebou posměšný hlas. Hlas, který tak moc chtěl v posledních dnech slyšet. Hlas, který mu vyvolával mrazení v zádech, kterému nerozuměl, ale zároveň v něm vzbuzoval hněv. Hlas, který ho dokázal povzbudit i srazit na kolena na jedno jediné nadechnutí. Hlas, který z něho dokázal vykřesat to nehorší i to nejlepší, co v něm bylo.

 

„Pottere, můžete mi vysvětlit, proč mě pronásledujete?“ protáhl Snape a tázavě se na něho ze své výšky díval. Harry, který si náhle uvědomil, že leží pod jeho nohama rozplácnutý, jak široký, tak dlouhý, se začal namáhavě sbírat.

 

Snape protočil oči a s povzdechem mu nabídl pomocnou ruku. Ve chvíli, kdy se jeho dlaň dotkla té druhé, ucítil Severus, jako by skrz to nepatrné spojení k němu proudilo cosi vřelého. Něco co už delší dobu postrádal. Vzpamatoval se teprve, až když ho ten pocit celého zaplavil a dotkl se jeho srdce, které začalo zuřivě bít.

 

Ucukl.

 

Harry se opět skácel na zem.

 

Aniž by se na Harryho podíval, obloukem ho obešel a zamířil do svých komnat ve sklepení. Nálada na procházku ho naprosto přešla, tohle si zaslouží něco kapku ostřejšího.

 

Tohle je snad zlý sen. On mě snad vážně pronásleduje. Co si myslí, že udělám? Posměšně si odfrknul. Snad ten rozmazlený spratek nedoufá, že mu budu vděčný za to, že mi zachránil život, anebo dokonce při své naivitě předpokládal, že bych mu snad, nedej Merlin, poděkoval? Já jsem ho přeci vytáhl z bryndy tolikrát, že mi to do smrti nebude schopen vrátit. A kdo ví, jak se to tomu holomkovi povedlo. Brumbál sice říkal, že to, co se stalo, byla více méně náhoda, ale Severus moc dobře ví, že před ním Albus něco skrývá. Natolik už ho přeci znal. Moc by za to nedal, že si je velmi dobře vědom, že na něho jeho chráněnec užil nějakou formu černé magie. Jen přijít na to, jaké kouzlo na něho Potter aplikoval. Všichni ho mají za svatouška a on si zatím hraje se zakázanými kletbami a on teď má šanci dokázat, co je ten Potterovic kluk zač.

 

Myšlenkami se vrátil do toho osudného dne.

 

Protahoval se úzkou chodbou vedoucí do Chroptící chýše, když v jejím ústí zaznamenal cizí magii. Přiblížil se téměř nadosah, uvědomil si, že tuhle moc dobře zná. Ale to je přeci zhola nemožné. Voldemort si ho zavolal kvůli nějaké neodkladné záležitosti, tak co by tu pohledával Potter? Mozek se mu rozeběhl na nejvyšší obrátky a vyjevil mu ten nejčernější scénář. Leda, že je Potter mrtvý a ten had se mu chtěl pochlubit svým vítězstvím. Když procházel kolem Harryho, vyslal k němu jednoduché bezhůlkové, neverbální diagnostické kouzlo.

 

On žije. Harry žije… cítil nepopsatelnou úlevu. Okřikl se, jemu přeci na Potterovi nijak zvlášť nezáleželo. Pochopitelně že musí žít, je předurčen porazit Voldemorta… Možná bych pak mohl vést normální život. Bez věčných přetvářek a lstí, do kterých jsem se zaplétal, když jsem se stal dvojitým agentem…

 

Dost!

 

Musel sám sebe okřiknout. Za chvíli se mu bude do mysli vkrádat Pán zla, a kdyby zjistil, že se Potter ukrývá pod neviditelným pláštěm, sotva dva metry od místa, kde stáli, tak by ho bez zaváhání zabil, aniž by mu dal šanci se bránit. Oni dva se musí utkat v rovném souboji. O to se postará. Ale jak vyláká Pána zla z téhle zatuchlé boudy? Prostě se spolehne se na svůj briskní rozum a vyseká se z toho. Ostatně jako vždy, dodával si odvahy.

 

V Severusovi přes to všechno křičelo na poplach, před sebou měl šílence se vznášejícím se hadem nad hlavou a v zádech spravedlivě rozhněvaného mladého muže, který v něm vidí zrádce. Vidí v něm spolupachatele vraždy, která se stala na jeho rodičích a vraha svého rádce. Severus nepochyboval o tom, že je Harry schopen vyslat k němu bez zaváhání smrtící kletbu.

 

„Mám problém, Severusi,“ pronesl Voldemort bez obalu.

 

„Můj pane?“

Voldemort zvedl Starodávnou hůlku a držel ji úzkostlivě jako dirigent taktovku.
„Proč mi neslouží, Severusi?“

 

„Můj… můj Pane?“ řekl zaraženě Snape. „Já nechápu. Vy… předvedl jste s tou hůlkou neobyčejná kouzla.“

 

„Ne,“ řekl Voldemort. „Předvedl jsem běžná kouzla. Já jsem neobyčejný, ale tato hůlka… Neukázala divy, které měla. Nevidím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a tou, kterou jsem před lety získal od Ollivandera.“

 

Severus se podíval na Voldemortovu hůlku a zkoprněl. Albusova Starodávná hůlka… i přes stres, kterému byl vystaven, si dokázal spočítat dvě a dvě. Voldemort si ho přivolal, jen proto, aby ho zabil. Musí Severuse porazit v souboji, aby se stal pánem hůlky. Ale porazit protivníka v souboji, znamená pro Voldemorta jediné…

 

Zabít.

 

Zadíval se na hada.

 

Přestal Voldemorta vnímat a v hlavě spřádal troufalý plán. Když využije chvíle překvapení a nečekaně zaútočí na Nagini, tak zničí poslední viteál a ještě dá šanci Potterovi, aby Voldemorta napadl ze zálohy.

 

Při troše štěstí by to mohlo vyjít. Jenže co když na něho Potter nezaútočí po zmijozelsku, ale bude chtít jako správný nebelvír vyzvat Voldemorta na souboj.

 

„Přemýšlel jsem dlouho a usilovně, Severusi… víš, proč jsem tě zavolal zpátky z bitvy?“ Voldemort  k němu postoupil blíž a zpytavě si ho prohlížel.

Snape zcela automaticky odpověděl: „Nemám tušení, můj pane.“ Jeho oči se dál upíraly nad hlavu Temného pána.

 

„Moje tisová hůlka vykonala vždy vše, co jsem chtěl, Severusi, kromě vraždy Harryho Pottera. Dvakrát selhala. Ollivander mi řekl o stejných jádrech, a poradil mi, že si mám vzít hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka byla zničena, když se setkala s Potterovou.“

„Já…já nemám žádné vysvětlení, můj pane.“

Snape se ani teď na Voldemorta nepodíval. Jeho temné oči byly stále upřené na svíjejícího se hada v ochranné kleci upředené z magické ochrany. Ještě pár chvil a dešifruje všechna kouzla, která chrání Nagini. Jediným mávnutím hůlky je zruší a než stihne Voldemort zareagovat, tak ji i zabije. Může jen doufat, že toho okamžiku překvapení Potter využije a vyřídí Voldemorta jednou provždy.

 

Severus napnul všechny své síly na rozluštění kouzel, která chránila Nagini.

 

„Celou noc, kdy jsem na pokraji vítězství, jsem tu seděl,“ pokračoval Voldemort. Jeho hlas nebyl o moc silnější než šepot, „a přemýšlel. Přemýšlel, proč Starodávná hůlka odmítá být tím, čím má. Odmítá kouzlit, jak vyprávějí příběhy, kouzlit pro svého majitele… a myslím, že jsem našel odpověď.“

 

V tom okamžiku Severus spletitý kód ochranných kouzel rozluštil. Byl si jistý, že dokáže zbavit toho odporného plaza jeho záštity a bude-li dost rychlý, ho i zabít.

 

Jak jen dát znamení Potterovi?

 

Nepatrně pohnul rukou směrem k  místu, kde měl v hábitu ukrytou svou hůlku.

 

Je tak málo času.

 

„Možná jsi na to již přišel? Koneckonců jsi bystrý muž, Severusi. Byl jsi dobrým a věrným služebníkem, a já lituji toho, co se musí stát.“

 

„Můj pane,“ Severus po těchto slovech už jen doufal, že se Potter zaměří pouze na Voldemorta, a vše co se kolem bude dít, nechá plavat. Že udělá jen to, co se mu snažil vštípit Brumbál. Odvede jen svou práci. Splní úkol, pro který byl předurčen.

 

„Starodávná hůlka mi neslouží, jak má, Severusi, protože nejsem její pravý pán. Starodávná hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. To ty jsi zabil Albuse Brumbála. Dokud žiješ, Severusi, Starodávná hůlka nikdy nebude moje.“

 

„Můj pane!“ namítl Snape a pozvedl hůlku. Začal si rychle v duchu přeříkávat zaklínadlo ke zrušení hadovy ochrany, ale k jeho překvapení už byla zrušena samotným Voldemortem a než stačil na hada vyslat rychlé Sectumsempra, zaútočil na něho plaz s nečekanou razancí, podpořený ledovou výzvou svého pána, která zněla jednoznačně.

 

„Zabij.“

 

Než stihl Severus cokoliv udělat, cítil, jak se mu hadovy ostré zuby zabořily do nechráněného krku a na jeden stisk drtivě silných čelistí ho prošpikovaly.

 

Ruka s hůlkou mu poklesla.

 

Věděl, že zklamal. Zklamal Albuse. Zklamal sám sebe.

 

Všechna ta práce, kterou věnoval špionáži, teď přišla vniveč. Už se mu nepodaří ochránit Harryho Pottera a pomoci mu, aby zvítězil v poslední bitvě. A ke všemu mu Voldemort nedopřál, aby jako řádný kouzelník padl v boji.

 

Ještě než Severuse zradily vlastní nohy a on se sesul k zemi, podíval se naposledy na Voldemorta. Jejich pohledy se střetly a z Voldemortových úst splynulo: „Lituji toho.“ Odvrátil se od umírajícího muže, obnovil ochranná kouzla kolem svého mazlíčka, který se ne poprvé stal i jeho katem, a beze stopy po nějaké lítosti odešel.

 

Severus pevně zavřel víčka, věděl přesně, jak jed působí, jak dlouhou dobu má před sebou, i jak bolestivá jsou jednotlivá stádia. Dovedl si spočítat, že si už za necelou čtvrt hodinu bude přát, aby ho milosrdná náruč smrti vysvobodila od nelidské bolesti.

 

Když Voldemort odešel, zůstal Severus nehybně ležet, věděl, že nemá šanci a jakékoliv pokusy jen prodlouží jeho agónii. Díval se, jak proud vlastní krve skrápí zdi omšelé boudy. Když životadárná tekutina vystříkla podruhé, cítil, jak se na jeho krk přimáčkla cizí dlaň. Snad ne? Z dálky zaslechl ustrašený hlas. „Profesore, co mám dělat?! Nechci vás nechat zemřít. Ne tady a ne takhle. Brumbál mi řekl, co jste pro válku udělal, a zasloužíte si…“

 

Snape se drsně zasmál, to by tak chybělo, aby nad ním u jeho konce někdo štkal. „Co vy nebelvíři víte o spravedlnosti. Nechte mě tady, nesnesu váš lítostivý výraz. Nikdy jsem nepřipustil, aby mě někdo litoval, a pár minut před smrtí to nehodlám měnit.“ Začal dávivě kašlat a dusit se vlastní krví.

 

Cítil, jak si ho Harry přesouvá a ukládá mu hlavu do svého klína. Bylo mu tak dobře, jako snad nikdy. Zatracený nebelvír, ještě ze mě na poslední chvíli udělá měkotu, blesklo Severusovi hlavou „Na jed, který se dostal do mého oběhu, není žádný lék. Mám asi dvacet minut času…“

 

To, co potom Harry říkal, už Severus nevnímal, užíval si jen pocit, že má o něho někdo starost. Ale co si to namlouvá, těšilo ho pomyšlení, že si o něho dělá starost právě Harry Potter. Začal mluvit, snad jen proto, aby zastavil směr svých myšlenek. „Vždycky jsem věděl, že tuhle válku nemám šanci přežít. Nezdržujte se mnou, ještě máte hodně práce.“

 

Severuse obestíraly mrákoty. Věděl, že konec je na dosah. Z dálky k němu doléhalo Harryho zoufalé vzlykání a jeho slova ho hladila po duši:  „Je mi líto, že vám nedokážu pomoci, jen jsem chtěl, abyste věděl, že mi nejste tak odporný…“

 

Užíval si Harryho objetí a soustředil se jen na to, jak ho mladý muž křečovitě svírá. Ten tlak byl jediným důkazem, že ještě žil. Najednou pocítil obrovskou touhu po životě, po tom, aby toto objetí nikdy neskončilo. Vzedmula se v něm vlna magie, zpívala píseň beze slov a Severuse ten okamžik naprosto pohltil. Jeho obličej skrápěly Harryho slzy a potom ucítil jeho horké rty na těch svých.

 

A v tom se to stalo…

 

»•«

 

Severus kráčel chodbami bradavického hradu, ve snaze co nejdříve nalézt klid ve svých soukromých komnatách. Jako přípravu na pročištění své mysli si v myšlenkách promítal dnešní den. Ráno na něho jeden student z Mrzimoru udělal neslušné gesto. Dělal, že to nevidí a na to konto mu při své hodině strhl pěknou řádků bodů. Spokojeně se usmál a pokračoval v přebírání se dnešním dnem, až narazil na okamžik, kdy se mu Potter naboural do mysli.  Když teď zpětně vidí, co se stalo, tak si musí připustit, že po té, co jeho mysl opustila ta cizí, cítil něco, co by se dalo nazvat zklamáním. Tedy kdyby nešlo o někoho, kdo se jmenuje Potter, pochopitelně. Ne, okřikl se, nikdo mu nemá co lézt do hlavy a lámat jeho bariéry. Už takhle byl dost benevolentní, když s nebývalou velkodušností ochotně zapomněl na Potterův exces v Chroptící chýši, ale to co mu udělal teď, byl naprostý vrchol. Po tomto incidentu, je Severusovi jasné, že ho chce proradný nebelvír ovládnout. Chce jím manipulovat právě tak, jak to dělával Brumbál.

 

Co jen to s těmi nebelvíry je, hrají si na zachránce světa a přitom se jen chtějí člověku dostat pod kůži a ovládat jej. Přesně takhle ho dostal Brumbál a teď k tomu má nakročeno i Potter. Tedy ne, že by se mu ten malý mizera začal zažírat pod kůži… Severus zaťal ruce zlostně v pěst. Ale ať je to jak chce, on je připraven a žádnou podobnou manipulaci, jako s ním sehrál před lety ředitel, už nepřipustí. Na chvíli se zamyslel. Možná by toho mohl nějak využít ve svůj prospěch. Když zjistí, jak se podařilo Potterovi nabourat do jeho vědomí, tak by mohl předejít podobným útokům už jednou provždy. Ale to by si s ním musel promluvit a to rezolutně odmítal.

 

Musí na to přijít sám.

 

Severuse ze zamyšlení vytrhl portrét, který se ho, už Merlin už po kolikáté, ptal na heslo ke vstupu do jeho komnat. Zlostně odseknul požadovanou informaci podmračenému muži na obrazu a ten ho bez komentáře vpustil dovnitř. Dobře věděl, co dokáže Severus Snape způsobit neposlušnému obrazu, když je v podobné náladě a nechtěl riskovat další popáleniny, nebo tržné rány, kterých měl už tak víc než dost.

 

Snapeova první cesta vedla ke krbu, po té, co v něm vzplál oheň, přešel rovnou k baru, kde měl své zásoby lektvarů a alkoholu. Už se natahoval po lahvičce lektvaru na uklidnění, když si to rozmyslel a přiklonil se k lahvi whisky. Bezhůlkovým kouzlem si přivolal sklenku a nalil si notnou dávku zlatavé tekutiny. Naučeným pohybem ruky kruhově rozpohyboval hladinu ve sklenici a chvíli se díval na hru světla. Už jen pohled na to jiskření dokázal Severuse obvykle uklidnit.

 

Tentokrát tomu však bylo jinak.

 

Zamračil se, na ex vypil panáka a se semknutými víčky čekal na tolik žádané uvolnění.

 

Nic.

 

Ne, on nebude myslet na Harryho Pottera! To by tak ještě scházelo. Mrštil prázdnou sklenkou napříč místností a ta se s cinkotem odrazila od zdi a neporušená dopadla na kamennou podlahu. Pro samého Pottera zapomněl na to, že na své sklenice umístil nerozbitné kouzlo. Ha - ale každé kouzlo jde překonat. Přivolal si sklenici zpět a mrštil jí na to samé místo. Po nespočetných pokusech o rozbití sklenice jí prudce kouzlem ochladil a hodil do plápolajícího ohně v krbu.

 

Sklenice pukla a on měl pocit jako by prolomil pomyslnou moc, kterou si nad ním Potter získával… sakra už na něho zase myslí.

 

Rázně se sebe strhal veškeré oblečení a nakvašeně napochodoval do koupelny. Sprcha se automaticky spustila, jakmile otevřel dveře. Věděl, že je nastavená na teplotu, jakou má rád a bez toho, aby si ověřil teplotu vody, pod ní vstoupil. Nechal se hýčkat teplým proudem a pomalu se začal uvolňovat. Cítil, jak si postupně vyčišťuje mysl. Z dálky k němu přicházely známé obrazy. Obrazy, které byly jen jeho, ve kterých byl v bezpečí. Postupně se měnily a prolínaly v nezřetelných liniích, jako by nevěděly, který z nich se má Severusovi před zavřenými víčky naplno rozvinout.

 

Zmijozel se spokojeně usmíval, byl se svém světě. Ve světě, kam za ním nikdo nemůže. V dálce viděl zelené světlo, které ho příjemně hřálo a vábilo k sobě. Ve svých myšlenkách k němu vykročil a vypadalo to, že se i to krásné světlo vydalo jeho směrem. Vztáhl ruku, jako by se ho snad mohl dotknout, ale v tom jeho světlo zablikalo a posléze zhaslo úplně. Zklamaně vylezl z koupelny, osušil se do froté ručníku a nahý zalezl do postele. Pevně zavřel víčka.

 

Kráčí neznámou krajinou. Bosýma nohama se dotýká orosené trávy, cítí vůni lučních květin a snaží se svým ostrým nosem rozpoznat, co tam právě kvete za bylinky. To byla jeho oblíbená hra v dětství. Vybavil si jak mu jeho kamarádka, vlastně jediná kamarádka, kterou kdy měl, zavázala oči a potom mu dávala přičichnout. Obraz dívčiny tváře se rozplynul a on uviděl v na konci louky jasně zelené světlo. Obezřetně se k němu vydal. Záře poblikávala a jak se k ní blížil, zdálo se, jako by světlo ještě nabíralo na intenzitě. Jako by ho krok za krokem svou září povzbuzovalo, aby se nebál k němu přiblížit. Už byl na dosah, vztáhl k němu zkusmo ruku a ono ji pohltilo. Obalilo mu ji jako do měkoučké rukavice. Hýčkalo ho a hřálo. Byl v bezpečí. Nakročil, aby do záře vstoupil celým tělem.

 

Světlo zhaslo.

 

Trhnutím se probudil. Zakouzlil Tempus. Dvě hodiny po půlnoci. Bylo mu jasné, že dnes v noci už neusne. Přivolal si neverbálním bezhůlkovým kouzlem knihu a do rána si v tlusté bichli četl, kupodivu se po svém snu cítil natolik klidný, že se po dlouhé době dokázal soustředit na text. Když přišel čas na snídani, vstával odpočatý, jako by prospal celou noc. Vykonal ranní hygienu, oblékl se a šel do Velké síně na snídani.

 

Ten kdo Severuse Snapea neznal tak dobře, jako Minerva, na něm nic nezpozoroval, ale jejímu bystrému oku ta změna nemohla ujít. Přátelsky se na svého kolegu usmála, a když jí namísto úšklebku odpověděl jen nadzvednutým obočím, roztáhnul se jí úsměv do plné šíře. Severus jen protočil oči a dál se už věnoval pouze svému jídlu.

 

»•«

 

Draco Malfoy seděl v hotelovém pokoji a znuděně si listoval jakýmsi časopisem pro mudlovskou dospívající mládež. Když už je nucen žít na útěku a skrývat se mezi mudly, tak ať se na něho nedívají jako na šílence… Když už musel změnit svůj vzhled a nosit to podivné oblečení, tak ať alespoň vypadá minimálně jako ti mudlovští modelové, které vídá na přebalech časopisů. Jeho tolik oblíbený uhlazený účes vystřídal rozcuch, na který si zpočátku nemohl zvyknout, ale po pár dnech se přistihl, jak se zalíbením zírá na svůj obraz v zrcadle. O poznání tmavší vlasy ho přestaly dělat nezdravě bledým a těsné mudlovské oblečení podtrhovalo jeho štíhlou vysokou postavu. Otočil se, aby se přesvědčil, že mu černé džíny obepínají prdelku, spokojeně se na sebe usmál a zaujal stejnou pozici, jako muž na obálce časopisu. Škoda že tu není nikdo, kdo by mu řekl, jak dobře vypadá. Otec mu dokonce zakázal vzít si s sebou svého domácího skřítka, a aby toho nebylo málo, nesmí používat svou magii, aby je nevypátrali bystrozoři.

 

Byl naštvaný na celý svět. Byl naštvaný na otce, za to že se plazil před tou kreaturou. Plazil se před nečistokrevným chorým mozkem, který ho při sebemenší chybě mučil. Jak mohl uvěřit všem těm žvástům o nadřazenosti čisté krve a přitom si nechat poroučet od… odmítal dál na ten hadí ksicht myslet.  Doufal, že až padne Voldemort, tak celé to běsnění skončí, že začne žít normální život. Věděl, že jeho otec má dostatek peněz a vlivu, aby jimi vykoupil všechny ty špinavosti, kterých se dopustil během války. Ale on se zachoval jinak než od něho očekával. Místo toho, aby se jako správný zmijozel přizpůsobil novým poměrům, šel proti proudu a jeho vláčel s ním. Na námitky, že je dospělý muž a může si jít vlastní cestou, mu otec jen ledově oznámil, že v tom případě ho zabije on sám, než by dopustil, aby ho unesli jeho nepřátelé a skrze něho ho vydírali.

 

Jeho nepřátelé… takže otec už ani nevěřil tomu, že je na stejné straně jako hrstka Smrtijedů, kterým se podařilo uprchnout, a přesto ho nutil s ním zůstávat.

 

Dracovi se zdálo, že zaslechl cizí hlasy vycházející z místnosti, kterou otec používal jako svou pracovnu. Lucius mu do ní zamezil přístup a dokonce tam umístil kouzlo proti vyrušení, které ovšem Draco bez větší námahy zrušil. Tedy nezrušil ho úplně, jen pozměnil jeho účinnost a kouzlo teď funguje jednosměrně. Tím, že to Draco udělal otcovou hůlkou, tak Lucius nemá šanci běžnou kontrolou zjistit nějakou abnormalitu.

 

Pomalu vstal a přitiskl ucho na dveře vedoucí do sousední místnosti.

 

»•«

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
05.02.2011 22:56:31: Som absolútne nadšená! Skvelá vecička... Draco sa zdá byť celkom v pohode, dúfam, že aspoň on bude m...
05.01.2011 20:43:26: Zaujímavý začiatok, teším sa na pokračovanie. Všetko naj... v Novom roku.smiley${1}
04.01.2011 21:46:57: Když jsem ti nedávno psala, netušila jsem, že se tady tak rychle objeví tvé vlastní a zdá se, že pom...
04.01.2011 12:26:54: Takže trošku vysvětlovací kapitola, a hned sem moudřejší, když vím, co se stalo v chroptíci chýši....
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.