Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 01 - 10

2 - Schůze Řádu

Druhou kapitolu již tradičně věnujeme našim pilným komentujícím: Airiny, Anfulka, Anneanne, Bacil, Bara1982, Cory, Elis, Elza, Enedaka, Grid, K.Brauwn, Larkinh, Luna, Michangela, Miriabar, Nade, Nadin,  Netfale, Popo, Saskya, Sharlaid, Soraki, Symphony, tobias4, Vendy, Vinka, Zulík.

Přejeme Vám pěkné počtení a zdárný vstup do roku 2011 »«

Severus neklidně přecházel po laboratoři. Chození mu vždy pomáhalo utřídit si myšlenky. Jak sám říkal: Každý se jednou kvůli něčemu zhroutí. On sám k tomu momentálně neměl daleko. Tedy ne, že by si něco takového kdy přiznal. On a zhroucení. Pcha! Pro začátek si uvědomil, že by se měl alespoň trochu prospat. ‚Hned jak odejde ten vlk,‘ slíbil si. ‚Ne, na schůzi Řádu dnes nepůjdu.‘

Je úplně jedno, že to slíbil Brumbálovi. Od té doby, co skončila válka, se ho z Řádu nikdo krom bývalého ředitele nesnažil kontaktovat. Vlastně poté, co odmítl Merlinův řád druhého stupně, ho přestalo otravovat i ministerstvo. Dokonce utichl i všechen ten humbuk v Denním věštci.  Přes to se cítil stále hůř a hůř. Už si ani nepamatoval, kdy se naposledy pořádně vyspal. Budil se uprostřed noci ze strašného snu celý zpocený. Rozpolcený ve svých pocitech. Věděl, že jakmile je jednou vzhůru, už neusne. Bezesný lektvar na něho neúčinkuje už dlouhou dobu. Daň za práci dvojitého agenta. Pravidelným užíváním tohoto dryáku bylo jeho tělo rezistentní. Nepomáhalo tomu ani to, že strávil tolik času jeho přípravou a pravidelně se vystavoval výparům při jeho vaření.

 

Od okna ke dveřím a zpět. V ruce svíral lahvičku se zlatavým obsahem, myšlenky však bloudily jinde. Promítal si dnešní sen. Sen, který se opakoval stále dokola po celý předchozí měsíc. Pamatoval si každý detail té noční můry.

 

Za svůj život prožil ledasco, myslel, že ho už nic nepřekvapí. 

 

Nikdy by si nepomyslel, že uvidí ve snu sám sebe. Viděl se očima svého žáka. Cítil jeho srdcem. Myslel na okamžik jeho hlavou. Byl sám ze sebe zděšený. Chtěl, aby na studenty působil zastrašujícím dojmem. Chtěl, aby si uvědomili nebezpečí, jaká hrozí nepozornému studentovi při vaření lektvarů.  Už zapomněl na to, jaké to je být malý a bezbranný. Snažil se setřást nepříjemné vzpomínky, ale ve chvílích nepozornosti se mu do mysli vkrádal stále stejný obrázek.

 

Lahvička v jeho ruce praskla. Střepy se mu zabodly do dlaně. Pomalu uvolnil sevření, aby se podíval na rozsah svého poranění. Po prstech mu stékala krev, ale alespoň jeho mysl pro tuto chvíli byla zaměstnaná něčím jiným, než sebetrýzněním. Pulzující dlaň si vyžádala jeho pozornost natolik, že se oprostil od čehokoli jiného. Vytáhl hůlku, aby vyslovil čistící kouzlo a zbavil se tak střepů, když se ozvalo klepání na dveře.

 

„Dále“ zavrčel Snape. Tvář Remuse Lupina, která obvykle vypadala jako po delší nemoci, zbledla o několik odstínů.

 

„Brumbál říkal, že máš nějaké problémy, ale myslím, že není nutné…“

 

„Co to blábolíš! Jen jsem měl malou nehodu! Pomůžeš mi, nebo budeš stát mezi dveřmi a čekat až tady před tebou vykapu?“

 

Lupin k němu okamžitě přistoupil. Zranění při bližším prozkoumání nebylo tak vážné, aby Severusovi hrozilo vykrvácení. Lupin vědom si nálady, kterou měl Severus poslední dny, se raději zdržel komentářů. Vytáhl svou hůlku, vyčistil ránu a zacelil ránu.

 

„Myslím, že tam nebudeš mít jizvu.“ Oznámil výsledek svého zjištění.

 

Severus namísto poděkování jen vytrhl svou ruku z Lupinova pevného sevření a odstoupil o krok zpět.

 

Remus potlačil protočení očí. Neznal nikoho méně kontaktního, než byl profesor lektvarů. Jen ten jeho upjatý styl oblečení. Celý v černém. Vysoký límec. Nikde mu nevykukoval ani centimetr zbytečně odhalené pokožky. Vlasy ve dvou mastných závojích zakrývaly dobrou polovinu obličeje.  A k tomu ten výraz. Všechno na něm jen křičí: Drž se dál.

 

„Něco pro mě prý máš,“ pokusil se o co nejneúčastnější tón, jakého byl schopen. Teprve tato zmínka Severuse vrátila do reality. Lektvary, to byla parketa, na které se pohyboval s lehkostí. V lektvarech byl doma. Rozhodně nestál o to, aby se kdokoli dozvěděl o jeho potížích. Sám sebe zarazil, jaké potíže. Odpočinek vše vyřeší, možná snad silnější várka Bezesného spánku…

 

„Severusi, jestli se necítíš dobře, můžu přijít později.“

 

„Jsem naprosto v pořádku,“ přerušil Lupina takřka krotce, „posaď se, to, co ti chci ukázat, je pro tebe určitý mezník. Jsem si jistý, že budeš potřebovat oporu.“ Ukázal na dvě pohodlně vypadající křesla u krbu. Pokynul na kulatý stolek, na němž se objevila jednoduchá bílá konvička a dva šálky. Oba muži beze slova usedli. Konvička sama od sebe začala nalévat černou tekutinu. Mohl to být zrovna tak čaj, káva i dehet. Remus si vzal svůj hrnek a zvědavě usrkl. Čaj, chvála Merlinovi. V tom si vzpomněl, že s sebou něco přinesl. Položil na stolek lahvičky se svými vzorky. Severusovo obočí vyletělo vzhůru, když uviděl, co právě jeho společník odložil vedle jeho oblíbeného Ceylon Tea, který si nechával posílat přímo ze Srí Lanky. Aniž by vytáhl hůlku, či vyslovil zaklínadlo, mávl rukou a odlevitoval … nechtěl ani pomyslet co… na laboratorní stůl.

 

„To počká, nejdřív ti chci vysvětlit, na co jsem přišel.“ Odmlčel se. Vztáhl ruku ke svému hrnku, ale zjistil, že ho přešla chuť. Jak je možné, že po těch letech, co kuchal bez mrknutí oka žáby, vytahoval jim střívka a drtil je na kaši, ho může rozhodit cosi v neprůhledných lahvičkách. „Víš, že se dlouho pokouším najít lék na tvé… postižení.“ Viděl, jak sebou Remus trhnul, jak otevíral ústa, aby ho přerušil. Zvednutou rukou ho umlčel. „Celou dobu jsem postupoval špatně. Šel jsem na to ze špatné strany. Vždy jsem předpokládal, že lykantropie je výsledkem nějaké mutace. Něco jako Downův syndrom. Genomová porucha. Důsledek aneuploidie 21. chromozómu. Každý chromozóm je v jádře buněk našich těl jedním párem, při Downově syndromu se však v jádrech nalézají tři chromozómy 21. Hledal jsem jakoukoli podobnou logiku ve tvém postižení, až mi došlo, že nejde o genetickou mutaci, ale o kouzelnickou nehodu.“

 

Tentokrát nedočkavého vlkodlaka nedokázal zastavit. „Chceš říct, že mě dokážeš vyléčit?“

 

„Ne.“ Odpověděl rychle Severus. Nechtěl, aby si muž sedící proti němu dělal zbytečné naděje. „Zatím nemám lék, a nevím, jestli někdy nějaký lék mít budu, ale už vím, na jakém principu vzniklo tvé postižení.“ Odmlčel se, jakoby hledal vhodná slova.

 

„Předpokládám, že kouzelník, co měl víc moci než rozumu, se snažil naučit se být zvěromágem, ale nechtěl nechat náhodě jaká podoba je jeho naturelu nejbližší, tak do toho zamotal kouzlo, ve kterém se pokusil přeměnit na vlka. Jistě to bylo naprosto běžné kouzlo přeměny, které by se nikdy takto nevymklo kontrole. Myslím si, že zaúčinkovaly ještě nejméně dva faktory. Jedním byl fakt, že ten nebožák nejspíš těsně předtím vypil lektvar. Mám za to, že to byl lék, co požíval každodenně.  A druhým faktorem byla zjevně fáze měsíce. Když toto sečteme dohromady, je tu zaděláno na pěknou pohromu.“ 

 

Lupin se zdál tímto vysvětlením fascinovaný. Jen se mu nezdál ten lektvar. Neznal nikoho, kdo by užíval medikamenty tak běžně, jak popisoval Severus. „Máš představu, o jaký šlo dryák?“

 

„Zkusil jsem uvařit ty nejběžnější a vyzkoušel je na vzorcích srsti, kterou mi dodáváš, abych mohl kontrolovat případné nežádoucí účinky lektvaru, který pro tebe pravidelně…“

 

„A já jsem ti…“ začal servilně Lupin, ale nebylo mu dopřáno pokračovat.

 

„Abych tak dostál slibu, kterým jsem se zavázal Albusovi, že se o tvou léčbu postarám, dokud to bude potřeba,“ pokračoval Severus hladce a Lupin nabyl silného podezření, že se pro něho snaží vymyslet lék, jen proto, aby ho nemusel úplněk co úplněk vídat.

 

„Ale jak jsem se ti snažil říct - než jsi mě tak hrubě přerušil,“ neodpustil si rýpnutí, „žádný z tvých vzorků nezareagoval takovým způsobem, jak jsem předpokládal.“ Pro Severuse nebylo snadné přiznat svou chybu. Když se nezdálo, že by si to vůbec Lupin uvědomil, pokračoval. „Včera mě napadla ještě jedna možnost. Hledal jsem v záznamech, kdy zhruba mohlo k té nehodě dojít. I když klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku, tak nějaké formy přeměny člověka ve vlka se vyskytují prakticky od počátku mýtů. Musel jsem proto přehodnotit složení a způsob vaření lektvaru, který onen nešťastník použil,“ nasadil tón, který obvykle používal ve svých hodinách, když měl co do činění se žáky prvních ročníků. „Před tak dlouhou dobou nebyla příprava lektvarů na té úrovni, jako je dnes. Nebyly takové podmínky, naši předkové neměli laboratoře s potřebným vybavením. Často prostě intuitivně naházeli do kotlíku byliny, o nichž věděli, že mají správnou účinnou látku, chvíli směs povařili, zamíchali první větvičkou, co měli právě po ruce. Systémem pokus-omyl vznikaly základy naší medicíny. První lektvary byly určené výhradně k léčení. Předpokládám, že dryáky, které znetvořují, nebo zabíjejí, jsou jen vedlejším efektem jejich neúspěchů.“

 

Na Lupina řeč evidentně zapůsobila. „Kdyby se nám podařilo zjistit složení lektvaru, který byl použit a kouzlo, které bylo vysloveno, tak by šel celý proces zvrátit?“

 

„Jistě, fáze měsíce je jasně daná, nov má obrovskou moc, může znásobit kouzlo, nebo zcela změnit účinky lektvaru. Zbývá nám jen kouzlo. Včera se mi snad podařilo namíchat odpovídající směs. Dnes jsi tu proto, že musím provést ověřovací pokus. Jestli můžeš?“ Ukázal směrem ke stolu, na kterém ležely Lupinovy vzorky. Teprve teď si Lupin všiml začouzeného kotlíku. 

 

Nervózně přistoupil ke stolu a očekával, co bude Severus dělat. Ten se zdál být nad věcí. Lupin se zmítal ve svých pocitech. K jeho vyléčení jsou potřeba tři fáze. První je lektvar. Jestli něčemu v životě věřil, pak tomu, že Severus Snape je jediný žijící lektvarista, který je schopen namíchat dryák, na který nemá recept a který nikdo nevařil snad tisíce let. Druhá fáze je kouzlo přeměny.  V době, kdy došlo k nehodě, tak jistě byly inkantace jiné, ale věřil, že ani to nebude problém…to by mohla nějak vyvinout Minerva. Jestli ne ona, tak nikdo jiný. Poslední fáze je působení měsíce, nov se zdá nejjistější částí experimentu. Lupina vytrhl ze zamyšlení bublavý zvuk.

 

S němou otázkou se zadíval na Severuse. Ten si zaujatě prohlížel vzorky pod mikroskopem.

 

„Proč si to celé nezvětšíš, aby sis to mohl pořádně prohlédnout?“

 

Napětí ve Snapeově postoji se odráželo i v jeho hlase. „Abych nás i s laboratoří vyhodil do povětří? Nikdy jsi neslyšel o tom, že nemáš provádět kouzla s nestabilními lektvary? Podívej se sám.“ Lupin si nebyl jistý, jestli jeho znalosti dovolí, aby si udělal jakýkoli závěr, nicméně zvědavost mu nedala. To co uviděl, ho šokovalo, vypadalo to, jako by to něco, co bylo ve zkumavce, žilo. Neustále to měnilo tvar, rozpínalo a smršťovalo se. Podle barvy to byla krev. Chvíli to vypadalo, že látka na laboratorním sklíčku vybuchne, aby se nenadále zcela uklidnila. Po bouři ani památky. Šokovaně se zadíval na černovlasého kouzelníka. Jejich pohledy se střetly. Když Remus v tom Severusově zahlédl záblesk vítězství, málem vyskočil radostí. První fáze byla úspěšnější, než to na první pohled vypadalo. Tedy v laboratoři na malém kousku tkáně, ale přesto to byl obrovský krok. Neudržel se a Severuse v návalu štěstí a poblázněné radosti objal. Cítil, jak se Severusovy svaly napnuly, celý ztuhnul, jakoby zamrzl v jeho objetí.

 

„Promiň, neovládl jsem se.“ Lupin se cítil, jako když ho maminka načapala, když ze svého narozeninového dortu olizoval krém křiklavě žluté čtyřky. Přesně tak na něho Severus civěl, jako na nevychované čtyřleté děcko.

 

„Viděl jsi tu bouřlivou reakci. Neumím si představit, že takovou bolest někdo může přežít, aniž by se zbláznil. Chybí tam něco…“ v zamyšlení luskl prsty. „Ale o tom později. Nechci tě zdržovat, schůzka Řádu nejspíš už začala.“ dodal suše.

 

„Měl jsem dojem, že půjdeš se mnou, stavoval jsem se za Minervou, abych jí pozdravil a Brumbál mi kladl na srdce, abych tě sebou přivedl. Říkal, že ti mám připomenout, že se portréty v Bradavicích dokážou pohybovat po celém hradě, tvé komnaty nevyjímaje.“

 

Severus jen stroze přikývl a oba se vydali chodbami do kanceláře nové ředitelky. Nebylo nic, co by mu mohlo zkazit náladu nebo alespoň zmírnit jeho nadšení. Každý úplněk procházel nelidskou bolestí, která je nedílnou součástí přeměny ve vlkodlaka. Krom toho věřil, že Severus na to… radostně lusknul prsty v nápodobě Severusova gesta… bezmála nadskakoval emocemi, které nedokázal ovládnout. Severus se tvářil nezúčastněně, v polovině cesty však sotva slyšitelně pronesl: „Nebelvír.“

 

 Schůze Řádu začala před několika minutami a Harry Potter se nějak nedokázal soustředit. Byl nezvykle bledý, nafialovělé kruhy pod očima. Přerostlé vlasy vypadaly střapatější než obvykle, jako by jejich majitel vzdal snahu zkrotit jejich neposlušnost. Dvě smaragdové oči bez výrazu hleděly kamsi před sebe.

»•«

 

 

„… včera kolem půlnoci… Tod Verklärung… deset zabitých mudlů…“ 

 

Harry se probral ze svého zamyšlení, něco mu zjevně uniklo. „Kdo je Tod Verklärung?“

 

Alastor Moody jen bezmocně rozhodil rukama. „Proč se tady posledních deset minut namáhám. Harry, právě kvůli němu jsme já a Albus svolali tuto schůzi. Mohl by ses dát dohromady, nebo si začnu myslet, že se ti po Voldemortovi stýská.“

 

Většina přítomných překvapivě zasyčela, ještě půl roku po smrti jednoho z nejmocnějších černokněžníků někteří nedokázali vyslovit jeho jméno.

 

Ron a Hermiona, kteří seděli každý z jedné strany po Harryho boku, ho pohladili útěšně po zádech… tedy Hermiona ho pohladila, Ron ho neobratně poplácal. Na oba se vděčně usmál, ale byl by raději, kdyby mu věnovali menší pozornost. Od konce války si ho prohlížejí s čím dál tím většími obavami. Skoro jako by každým momentem očekávali jeho zhroucení. Ale proč by se měl sesypat právě teď? Už je po všem, ten bastard je mrtvý… jeho život se vrátil do normálu. Možná v tom je ten háček. Jeho život nikdy nebyl normální. Teď, když je po válce, tak neví, co si počít se životem. Pro začátek si koupil byt na okraji Londýna v čistě mudlovské čtvrti. Šel dokonce tak daleko, že si před tím pořídil falešnou identitu, aby tak unikal před tlakem kouzelnického světa.

 

To, co se kolem něho v posledních měsících dělo, bylo naprosto neúnosné. Dokonce se díky médiím dostali s Ginny do takového společenského presu, že to jejich vztah nevydržel. A on se Ginny ani nedivil, vždyť na ulici běžně dostával od dívek otevřené nabídky… a to od nevázaných radovánek až po vážné návrhy ke sňatku… Když se s ním Ginny rozešla, byl sice Harry smutný, ale sám byl překvapený, jak rychle se z  jejich rozchodu otřepal, dokonce ani neměl nutkání jít Ginny přemlouvat, aby se k němu vrátila.

 

Harry si uvědomil, že se toulá myšlenkami na míle daleko a násilím se vrátil zpět do reality. Rozhlédl se po místnosti a zastavil se na okamžik u každého z přítomných. Pomyslel si, že Minerva McGonagallová dnes vypadá velmi unaveně, asi jí práce po Brumbálovi zmáhá víc, než si sama připouští. Vedle ní se neklidně vrtěla Molly Weasleyová a rádoby potichu něco povídala svému muži Arturovi. Ten sebou přivedl své syny Billa a Charleyho, dvojčata, která seděla vedle nich, zaregistrovala Harryho pohled a oba se na něho zašklebili. Kingsley Pastorek vypadal nesmírně vážně, aby taky ne, po válce převzal post šéfa bystrozorů a vzhledem k tomu, kolika Smrtijedům se podařilo uniknout, tak se jistě nenudil. Nymfadora Tonksová… o ní věděl, že má ošklivou jizvu na obličeji, ale se svými schopnostmi jí však dokázala skvěle zamaskovat. Mundungus Fletcher… ano, o něm si mysleli, že je mrtvý, ale on se jen ke konci války zašil jako krysa do díry a vylezl, až když bylo bezpečno. Až u zdi se tyčila postava Hagrida, který si právě šeptal s Arabelou Figgovou. Všichni tito lidé a mnozí další, které Harry neznal jménem, byli vměstnáni do malé místnosti. Většina z nich prudce pohlédla na Pošuka Moodyho, který jim cosi vykládal. Harry vůbec neměl tušení co, ale podle přísně stažené tváře nynější ředitelky mu bylo jasné, že je to vážné.

 

„Alastore, Harry je pod velkým tlakem, dej mu čas zvyknout si na novou situaci,“ ozval se z obrazu Brumbál, ale jeho proslov přerušilo klepání na dveře.

 

„Dále.“

 

„Jsem rád Severusi, že jsi po tak dlouhé době přišel mezi nás.“ Severus po něm bleskl vražedným pohledem a bývalý ředitel se na něho smířlivě usmál, než svou pozornost zaměřil na druhého příchozího. „Remusi, vypadáš dnes dobře. Posaďte se pánové. Začali jsme sice před pár minutami, ale Alastor vám to jistě rád zopakuje.“ Mile se usmál, a aniž by zval na vědomí Moodyho nevraživý výraz, pokynul jeho směrem.

 

„Tod Verklärung se objevil krátce po pádu Voldemorta. Nalákal na svou stranu Smrtijedy, které jsme nestihli zatknout.  Slíbil jim ochranu. Nikdo zatím neví, co je zač, ale vypadá to, že se snaží zaujmout místo nového Pána zla. Možná je ještě větší hrozbou, než byl Voldemort. Poučil se z chyb svého předchůdce. Čekal nenápadně v pozadí na svou chvíli. Když Pán zla padl, obklopil se přívrženci, kteří se ocitli bez vůdce a nemají co ztratit.“

 

„Máte na mysli bývalé Smrtijedy, nebo je tu ještě někdo další?“ Zeptal se úzkostně Artur a ochranitelsky chytil svou ženu za ruku.

 

Aniž by se na něho Moddy podíval, plynule pokračoval: „Zůstalo kolem něho opravdu to nejtvrdší jádro. Vlastně jim celá ta válka paradoxně prospěla. Bystrozorům se v lepším případě podařilo pozabíjet - v horším případě zavřít do Azkabanu jen méně významné Smrtijedy.“  Zadíval se významně na Snapea, aby naznačil, že on je ten významný Smrtijed, který se beztrestně potuluje po světě.

 

Šokované zalapání po dechu přerušil Albus Brumbál. „Severusi, tys byl v nejužším kruhu, tušíš, kdo by ten Tod Verklärung mohl být?“

 

„Dokud byl Temný pán na živu, nikdo z nás se příliš neprojevoval. Každý se snažil zaniknout v davu. Věděli jsme, jak je paranoidní, zabil by každého, o kom by si jen na chvíli myslel, že je schopen ho nahradit. To jméno jsem nikdy neslyšel.“

 

Místnost se na chvíli pohroužila do tísnivého ticha. Každý přemýšlel nad slovy Mistra lektvarů. Oči všech se na něho upíraly. Když neví on, pak tedy nikdo.

 

Severus se cítil jako pod mikroskopem.

 

Neprodyšně uzavřel mysl a nasadil svůj nejlhostejnější výraz. Když si kolem sebe vybudoval hráz, cítil se v bezpečí. Nikdy nikdo nedokázal prolomit jeho obrany. Severus byl uzavřený ve svém já. Přestal vnímat nevítané pohledy, které ho bodaly. Cítil v sobě jen hřejivý pocit, který míval, když se na něho zaměřil Albus Brumbál.

 

To přeci není možné, jeho přítel a rádce je mrtvý. Dívá se na něho už jen z obrazu. Sice může běžně komunikovat, ale ztratil schopnost kouzlit. Ta část duše, co oživila jeho portrét, nedává dostatek síly na to, aby lámala jeho obrany. Ale lámala, nějakým způsobem se ředitel dostával za jeho ochranné valy, aniž by je poškodil. Severus cítil ve své mysli něčí přítomnost. Nebylo mu to nepříjemné, byl to kupodivu známý pocit. Rozhlédl se po místnosti a jeho hematitově černé oči se na chvíli koupaly v zelených hlubinách.

 

„To ne.“ Vykřikl, vyskočil na nohy a než se stačili všichni vzpamatovat, viděli jen záplavu černé látky řítící se ke dveřím. Prásknutí dveří definitivně potvrdilo jeho odchod.

 

„Vždycky byl divný.“ Zhodnotil lakonicky situaci Moody. „Albusi, mohl bys prosím zjistit, co mu přelétlo přes nos? Na tebe on vždycky dal.“ Všichni byli tak překvapeni Snapeovým překotným odchodem, že si nikdo nepovšiml bolestivého pohledu, který Harry Potter upíral na dveře.

 

Ti živí si nevšimli.  Byl tu však jeden obraz, který se právě vědoucně usmíval…

 

»•«

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
27.05.2012 01:03:05: Severus vyskočil ako keby ho niečo pohrýzlo. Až mi zostalo Harryho ľúto. Toto bude asi dlhé zbližova...
06.02.2011 15:01:16: Midnighttess - jsem ráda u nás komentuješ. Mám dnes nějaký splín a Tvá slova jsou lanem...Děkuji...
05.02.2011 22:17:21: Fajn, je jasné, že tie ochrany v jeho mysli lámal Harry. Zaujímavé. Veľmi. Alastorova poznámka na ko...
05.01.2011 13:05:37: Och, Sallome, nemysli si, že jsem nad tím neuvažovala... ale malá měla ten den narozeniny, přijeli j...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.