Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 01 - 10

1 - Tod Verklärung

 

V potemnělém sklepení se Mistr lektvarů skláněl nad svým kotlíkem a vdechoval výpary, které se linuly z jeho nového lektvaru. Oči měl přivřené soustředěním, jak se snažil hodnotit vyváženost ingrediencí ve svém díle.

 

Poté, co skončila válka a on se nemusel zabývat vařením zrůdností pro Pána zla, věnoval se vynalézání a zdokonalování léčivých lektvarů. Měl už na svém kontě několik velmi významných objevů, ale to, o co usiloval, se mu stále nedařilo. Nabral trochu toho dryáku do laboratorní skleničky a podíval se na něj proti světlu. Nemělo to barvu, kterou předpokládal. Chvíli listoval ve svých poznámkách, a kdyby se nejednalo o Severuse Snapea, dalo by se říct, že mu na tváři přeběhl letmý úsměv potěšení. Vzal do ruky nepopsanou lahvičku, vhodil do kotlíku špetku žlutého prášku a zamíchal dvakrát proti směru hodinových ručiček. Když vytahoval z kotlíku míchátko, přelétl na jeho tváři znovu výraz, který se podobal pousmání. Tentokrát ani lektvar nezkontroloval. Prostě věděl, že se mu podařil. Uklidil po sobě pracovní desku, naposledy se ohlédl po svém, tentokrát tak slibném výtvoru a spěšně odešel. Dveře jeho soukromé laboratoře byly opatřeny speciálním kouzlem, které aktivoval před mnoha lety, poté, co se mu ztratilo několik vzácných přísad. Ono vlastně ani nikdy nebylo využité, od dob Harryho Pottera se nikdo nepokusil vniknout do jeho soukromých prostor. Jak by si rád zrovna na tomto konkrétním studentovi účinky ochranného kouzla vyzkoušel. Ne, samozřejmě, že by mu vážně neublížilo, to by přece ředitel Brumbál nedovolil, aby bylo v Bradavicích něco nebezpečného. Něco, co by ohrožovalo malé nevinné studentíky. I když to byli malí zlodějští nebelvíři, co se plíží nocí chodbou v neviditelných pláštích po svém otci, kradou žaberník a Merlin ví, co ještě. Nebo právě proto, že to byli nebelvíři, tedy jen ten jeden, pro kterého měl ředitel slabost.

 

Severus Snape proplouval chodbou bradavického sklepení ve věrné kopii přerostlého netopýra. Jeho plášť za ním zlověstně vlál. Avšak pro dnešek byli studenti, kteří se potulovali na chodbách po večerce, v bezpečí. Jejich nenáviděný profesor lektvarů byl myšlenkami natolik jinde, že vůbec nevnímal, kam jde, natož kudy jde. Z jeho myšlenek ho vytrhl až chrlič, který chránil vstup do ředitelny. Heslo vypálil takovým způsobem, že to zrovna tak mohla být zakázaná kletba. Chrlič odskočil trochu víc zprudka, než u něho bylo obvyklé. Snape se zlomyslně ušklíbl a pokračoval po točitém schodišti dál.

 

Zaklepal na dveře ředitelny a bez toho, aby čekal na vyzvání, vešel dovnitř. Bývalá pracovna Albuse Brumbála se od jeho smrti vůbec nezměnila. Možná přibyla sem tam nějaká cetka, ale byla ve stejném stylu, jaký tu měl předchozí ředitel. To bude asi tím, že Minerva strávila s Albusem tolik času. Tahle mánie obklopováním se veteší musí být nakažlivá.

 

Minerva překvapeně vzhlédla od dokumentu, který právě psala a vyčítavě se na svého mladšího kolegu zahleděla. 

 

„Prosím, tohle mi nedělej, nejsem zvyklá na tvé dramatické příchody.“

 

Na chvíli se odmlčela a snažila se najít zbytky trpělivosti, kterou pro tohoto muže měla. Za dobu, co převzala post ředitele, ji Severus bombardoval stížnostmi na studenty a obtěžoval svou neustále zhoršující se náladou. Než však stačila pokračovat, vyštěkl na ni Snape.

 

„Dej vědět tomu vlkovi, že pro něho něco mám.“ Na chvíli se zarazil, potom zalovil v kapse hábitu a vytáhl několik laboratorních lahviček. „Ať přinese zítra v tomto,“ důrazně položil před Minervu laboratorní sklo, „veškeré své tělesné vzorky, včetně chomáče srsti.“

 

„Jistě Severusi, okamžitě mu to pošlu. Ale proč mu to vlastně nepředáš osobně? Mohl bys mu předat své instrukce a postarat se tak, aby vše správně pochopil.“ Hned jak to dořekla, nejraději by se kousla do jazyka.

 

„Drahá Minervo,“ protáhl Snape, „snažím se omezit komunikaci s nižšími tvory na minimum.“

 

Minerva šokovaně vydechla.

 

„To nemůžeš myslet vážně, Severusi. Remus je ten nejlaskavější člověk, kterého znám,“ poněkud přehnaně zdůraznila slovo člověk. „A nezaslouží si, aby byl takto napadán.“

 

„Člověk.“ Snape to slovo téměř vyplivl. Otočil se na podpatku a s teatrálním zavířením pláště rychlým krokem opustil ředitelnu.

 

Minerva se ještě hodnou chvíli dívala na zavřené dveře, jako by přemýšlela, jestli se jí posledních několik minut jen nezdálo. Severus Snape se pro ni rychle stával noční můrou. Už začínala chápat Albuse se všemi těmi sladkostmi. Pachuť v puse, která jí zůstala po návštěvě jejího kolegy, jen tak nezmizí. „Albusi, už nemusíš předstírat spánek, myslím, že se nevrátí.“

 

Obraz bývalého ředitele Albuse Brumbála se pohnul. „Drahá Minervo, myslel jsem, že sis na poněkud nevraživou a výbušnou povahu Severuse zvykla, za ta léta, co ho znáš.“

 

„Jistě Albusi, ale myslela jsem, že jeho nálada je ovlivněná službou u Voldemorta pro Řád. Jeho život byl neustále v nebezpečí. Musel hlídat vše, co řekne, a před kým a kde. Voldemort se snažil neustále napadat jeho mysl a myslím, že kletbu Cruciatus na něho použil víckrát, než nám přiznal. Poppy mi jednou řekla, že nikdy neviděla někoho tak strašně zjizveného po Cruciatech.  

 

Dveře do ředitelny se dnes již podruhé rozrazily. „Ať mi to přinese zítra, hodinu před schůzí Řádu.“

 

„Ty nás tentokrát poctíš svou přítomností, Severusi?“ Ta otázka však už byla směřována do zabouchnutých dveří.

 

„Poslouchal,“ řekli oba jednohlasně.

 

„Myslela jsem, že až všechno to šílenství skončí, tak se trochu uklidní. Zdá se však čím dál tím podrážděnější. V hodinách strhává body dvakrát rychleji než před pádem Voldemorta. Dokonce si mi přišel stěžovat jeden student, že na něho Severus křičel Pottere.“

 

Albuse tato poznámka evidentně zaujala.

 

„Říkáš, že křičel jméno Harryho Pottera na nějakého studenta?“ vědoucně se usmál.

 

„Na jednoho čtvrťáka z Nebelvíru, má podobné brýle, co nosí Harry a stejně střapaté černé vlasy, jaké měl i jeho otec. Vzpomínáš, jak si je James vždycky prohrábl, když byla nablízku Lily?“

 

„Jistě a taky si pamatuji, jak tím Severus velmi trpěl.“

 

„Je s podivem, že i když je to tak dávno, je to pro Severuse stále bolestivé. Nechápu, jak může tak nenávidět syna Jamese Pottera po tolika letech. Vždyť Harry se Jamesovi podobá jen vzhledem. Povahou je celá Lily. Také byla tak ušlechtilá.“

 

Chvíli se pohroužili do příjemného ticha a nechali se unést vzpomínkami. Mlčení nakonec prolomila Minerva překvapivou otázkou.

 

„Když jsme u té ušlechtilosti, nevíš, Albusi, co se stalo tu noc poslední bitvy? Jakým způsobem se vlastně podařilo Harrymu zachránit Severuse? Potom, co ho kousla Nagini, neměl přece šanci přežít. Myslím na to celého toho půl roku, co skončila válka, ale nemůžu přijít na žádné logické vysvětlení. Oba dva se o tom se mnou odmítli bavit. Někdy jsou si tak podobní. Mám dojem, že použili stejná slova, když se mě chtěli zbavit. Moje otázky jim byly zjevně nepříjemné. Vypadalo to, jako bych se ptala na něco velmi osobního.“

 

„Minervo, to, co udělal Harry, by se dalo nazvat zázrakem. Víš, že mojí zálibou bylo sbírání starých rukopisů ve snaze porozumět těm moudrům, co nám odkázaly generace kouzelníků, které tu žily před námi. To, co ti teď povím, znám jen z těchto starých příběhů. Nepoznal jsem za svůj život nikoho, kdo by byl něčeho takového schopen. Vždycky jsem si myslel, že je to spíš pohádka než opravdový příběh, ale i tentokrát se ukázalo, že pohádky většinou vycházejí ze skutečného příběhu.“ Bělovlasý muž se pohodlněji usadil ve svém křesle, usrkl si čaje, ukousl si  jedné z oplatek, co měl před sebou na starožitném dřevěném, ručně vyřezávaném stolku a začal vyprávět.

 

»•«

„Je to příběh jednoho mocného kouzelníka, který zná každý mudla. Je zvláštní, jak se příběh může za spoustu let a mnoho generací změnit, ale pozornému čtenáři neunikne podstata vyprávění.

Celé to začíná jednou věštbou. Věštbou, ve které se narodí dvěma poutníkům velmi mocný syn, který se stane králem a bude vládnout zemi. Příchod měl být spjat se znovuzjevením komety.

 

V té době zemi vládl zlý černokněžník a věděl, že je pro něho právě narozené dítě do budoucna nebezpečné. Nařídil, aby byly zabity všechny děti, které se narodí v den, kdy se na obloze objeví ona osudná hvězda.

 

Malému Ježíši se nějak podařilo vyváznout. Musel se se svou rodinou skrývat. Život v těch nejnuznějších poměrech ho naučil soucitu. Brzy poté, co se naučil ovládat své schopnosti, pochopil, že nekouzelnickému světu může pomoci jen prostřednictvím své magie.

 

Chodil mezi těmi nejchudšími z nich a svými kouzly je sytil, ošetřoval, ale hlavně jim naslouchal. Vyprávěl jim o rovnosti, o tom, že jednou přijde den a oni se budou mít lépe. Snažil se jim dát naději, která jim pomáhala den za dnem jít dál.

 

Brzy získal i několik následovníků, kteří ho doprovázeli. Mezi nimi byla i žena, kterou v její vesnici označili za čarodějnici. V té době se nikdo nepodivoval nad tím, měl-li muž neobvyklé schopnosti. Když však podobnou věc dokázala žena, ocitla se v roli vyvrhele a obvykle byla ze strachu zavražděna.

 

Když Ježíš našel Magdalénu v její vesnici, byla uvězněná v temné kobce. Za ruce i nohy jí připoutali řetězem ke studené vlhké zdi. Zaplatil za ni jako za otroka a dovolil jí, aby putovala s nimi.

 

Zvěst o této zvláštní skupince se rychle šířila. Stali se nepohodlnými. Lidé se Ježíšových schopností začali bát. Byl odsouzen na smrt. Přijal svůj osud s pokorou, rozdal se lidem a oni ho zavrhli. Ve věku 33 let ho železnými hřeby přitloukli na kříž a nechali ho v palčivém slunci napospas. Pod trestem smrti mu nikdo nesměl dát ani doušek vody, nebo poskytnout jakoukoli útěchu. Magdaléna po celou tu dobu seděla u jeho nohou a chránila ho svým tělem proti dravcům, kteří se stahovali, cítíce pach smrti. Nikdo jí však nemohl zabránit, aby se se svým mistrem rozloučila. Naklonila se, aby mu zašeptala poslední slova na rozloučenou. Jako magnetem přitahovaná se jejich ústa spojila v jejich prvním a zároveň posledním polibku. Magdaléna líbala Ježíše na otevřená ústa. Dala by cokoli, aby si s ním mohla vyměnit místo. Chtěla na kříži zemřít místo něho. V jejich polibku bylo tolik zoufalství.

 

Ježíšova a Magdalenina magie se vzedmuly a bez sebemenšího zaváhání se spojily v jednu. Žena byla připravena na krátkou dobu ve svém těle skrýt, co mělo být zachováno. Jen absolutně nesobecký a čistý člověk je schopen přijmout a ochránit spřízněnou duši.

 

Když zkonstatovali Ježíšovu smrt, sejmuli ho z kříže a uložili v nehlídané jeskyni. Magdaléna vyhledala jeho tělo. Uzdravila jeho rány, omyla ho. Chvíli se na svého milého dívala, věděla, že to musí udělat. Cítila však, že vrácením jeho života už nikdy nebude úplná. Co když s ní nezůstane. Co když ji opustí. Nesnesla by ten pocit znovu ho ztratit.

 

Po chvíli váhání přitiskla svá ústa na jeho. Její přání, aby žil, bylo silné a opravdové. Ježíšova duše se vrátila zpět na své místo. Jejich ústa zůstala ještě dlouho spojená, i poté, co se Ježíš vrátil k životu.

 

Jejich osudy se spojily navždy tím, že jejich duše se dotkly. Nejen dotkly, ony se propletly a už nikdy nemohly jedna té druhé být příliš vzdálená. Ježíš a Magdaléna odešli do vzdálených zemí. Změnili si jména a tím se ztrácí jejich stopa. Jedno je však jisté. Ti dva už navždy patřili k sobě. Potřebovali se navzájem, tak jako květina potřebuje slunce.“

 

Minerva i Albus se pohroužili do příjemného mlčení a každý se věnoval svým vlastním úvahám inspirovaným vyprávěním zarámovaného ředitele.

 

»•«

Buch, buch, buch… nedokázal rozlišit, jestli tak hlasitě buší jeho srdce vzrušením, nebo jsou to ozvěny zvuku jeho kročejí. Nicméně, tohle je to místo, které hledal. Je dostatečně opuštěné, dostatečně temné, je tu vlhko a ve vzduchu je cítit plíseň. Tady na člověka padne úzkost, aniž by ho musel někdo zastrašit… jen musí v labyrintu chodeb najít nějaké větší místo, nebo alespoň dvě protínající se štoly, aby tam vytvořil odpovídající kouzelnický prostor.

 

Pomalu a obezřetně se dál pohyboval neprobádaným prostorem, dělal si na zdech systematicky značky, vždy po několika metrech se zastavil a cestu si vyznačil v improvizované mapě. Nad hlavou mu přelétl netopýr, on má netopýry rád, jsou mu skvělým společníky, rozumí si s nimi. Napřáhnul ruku a jeden z malých okřídlených tvorů mu na ni usedl a vyšplhal nahoru, až se mu usadil na rameni. Tito miláčkové skvěle doplňují už tak děsivou atmosféru a všechny ty pověsti, které se vztahují k tomuto místu, mu jen nahrávají na ruku.

 

Po dvou dnech mapování terénu a zakreslování křivolakých chodeb se usadil na zem před vchodem a zadíval se do svého plánku. Zaradoval se. Zabodl svůj dlouhý kostnatý prst do pergamenu tak prudce, až jej protrhl. Po jeho křídově bílé tváři přelétl úsměv, který ji však v žádném případě nezdobil. Bezbarvé rty se zvlnily do nehezkého šklebu. Oči, kterým dominovaly rudé zorničky, se zúžily do sotva znatelných štěrbin. Rychle vstal a šel se před nevítaným slunečním paprskem ukrýt zpět do útrob skály. Ano, tady je mu nejlépe, na to je zvyklý. Vlastně celý svůj život byl kvůli své anomálii zavíraný na podobná místa, aby byl chráněný před slunečním světlem a před nenávistí lidí z vesnice, aby rodina skryla ostudu, kterou jim Bůh uštědřil… Bůh… to slovo téměř vyplivl. Pohladil si bělostnou rukou přes kudrnaté na krátko ostříhané bílé vlasy a mířil nyní již jistým krokem k místu, kde na mapě zel otvor po jeho ukazováku. Jeho očím, které byly přivyklé na téměř naprostou tmu, tohle prostředí bezvýhradně vyhovovalo. Na chvíli se ztratil ve vlastních vzpomínkách.

 

Jak jen nenávidí mudly, se všemi jejich předsudky. To oni ho donutili žít hůř než zvíře. Přežil jen díky tomu, že mu matka v nepravidelných intervalech přinášela do sklepení pod jejich hradním sídlem, kde žil, vodu a jídlo. Do jistého věku si myslel, že je to normální, ale když mu byly asi čtyři roky, dokázal se protáhnout ventilační šachtou a pod rouškou noci se plížil po vesnici. Krůček po krůčku stále dál a dál, od chalupy k chalupě, se po nocích začal vydávat na průzkumy okolí. Nahlížel do oken  domů, kde vídal maminky se svými dcerami, jak připravují večeři pro muže, vyprávějí si u toho, smějí se. Vídal dívky, jak vesele pohazují copy, na jejich koncích byly červené mašle. Maminka si nanáší růž na tváře, tajně, aby tatínek nevěděl, aby se mu líbila a rychle dodělat poslední přípravy, než se vrátí z práce. Celé rodiny, jak společně večeří a potom uléhají ke spánku. A ty samé maminky, jak se sklání nad svými dětmi, aby jim vtiskly na čelo pusu na dobrou noc.

 

Byl tak zabraný do bolestných vzpomínek, že si ani neuvědomil, že už je na místě… ano, to je ono, není to příliš hluboko, ale ani příliš blízko vchodu. To je pro jeho účel naprosto ideální. Podíval se na zem, něco ho tam zaujalo, něco bílého jako byl on sám, se tam pohnulo. Sklonil se a z podlahy sebral vypaseného červa. Svíjel se mu bezmocně v dlani. Strčil si ho do kapsy. Později si jich ještě pár najde a má postaráno o dnešní večeři, ale teď má práci, požitky až později.

 

Systematicky začal mávat hůlkou a stěny kolem něho začaly ustupovat. Teprve když vytvořil prostor velikosti vestibulu vlakového nádraží, byl spokojen. Po čele mu stékal pot z únavy, ale byl připraven své dílo dnes dodělat. Na stěnách začal vytesávat prohlubně, do kterých posadí své trofeje - lebky vesničanů, kteří mohli za jeho utrpení. Při té představě se krutě zasmál. Oni ho donutili žít v podzemí vlastního domu a on je za to zabil, ale to mu jako satisfakce nestačí. Jejich kosti budou navěky hnít v této vlhké díře. Nosil si tyto relikvie zmenšené do velikosti zrnek máku všude sebou, jako důkaz toho, že nad nimi zvítězil, že zvítězil nad svým osudem. Možná kdyby věděli, že je kouzelník, tak by si k němu nedovolovali. On nikdy nebyl jen malé postižené bezbranné dítě. Velmi brzy ho nouze donutila používat kouzelnické schopnosti. A aby přežil, musel být setsakra silný. Teď je dospělý muž a v kouzelnickém souboji zatím nenašel protivníka, který by se mu dokázal vyrovnat. Jen je škoda, že o tom žádný z mužů, se kterými se utkal, nemohl podat zprávu… přepych přežití a možné plánování msty jim prostě nedopřál.

 

Jednoduchým kouzlem zvětšil lebky svých obětí do původní velikosti a začal je levitovat do výklenků ve zdi. Ani netušil, že je jich tolik… naučeným mávnutím hůlky vytvořil ze stehenních kostí trůn, který stál na vyvýšeném pódiu. Posadil se na bizardní piedestal a spokojeně si prohlížel své dílo. Rozštěkal se smíchem, který připomínal dávení při chrlení krve, než cokoliv jiného. Byl spokojen.

 

Zítra touto dobou sem přijdou první černokněžníci, kteří ho požádali o ochranu, když zemřel jejich pán. Od zítřka budou sloužit jen jemu… JEN JEMU… budou JEN JEHO…udělají vše, co jim nakáže a on se nebude držet při zemi jako ten slaboch Voldemort… on má na rozdíl od něho čistou krev, to proto ho rodina nezabila hned poté, co se narodil a dokonce mu dopřála ten luxus, že mu v podzemí hradu, kde ho schovávali, přidělili chůvu. Sice jen do té doby než se o jeho existenci prořekla svému muži a oni ji zabili. Oni mu ji zabili!!! Zlé oči se stáhly do nebezpečných škvírek a v potlačované křeči se chytil hlavic kloubů vystupujících z opěrek křesla. Ale on je za to všechny potrestal.

 

Zabil je postupně všechny.

 

Zabil všechny z té propadené vesnice. A nakonec svou rodinu. Jejich lebky jsou na čestném místě. Vstal a pomalu k nim došel. Téměř láskyplně pohladil jednu z nich. Naklonil se k ní a skřehotavým hlasem na ni promluvil: „Díváš se, matko?… né, ty nemůžeš, jsi mrtvá…“ v teatrálním gestu poodstoupil a zkoumavě se na lebku zadíval, potom přikročil ke druhé lebce. „A ty otče, díváš se?… ne, nemůžeš, jsi mrtvý… pohřbili jste mě zaživa, odepírali péči, lásku a já jsem vás za to zničil. A zničím všechny, kdo se mi postaví do cesty. Donutím ty bídné červy, aby mě milovali, obdivovali, uctívali… Nabídnu jim ochranu a oni mě za to budou zbožňovat… donutím je k tomu! Jako že se Tod Verklärung jmenuju…

»•«

Pokračování ZDE

 

 

Poslední komentáře
17.10.2014 10:12:36: A tohle je jenom první kapitola. Stojí to za to. Tohle bude opravdu zlý Temný pán. Není mi ale docel...
17.08.2012 15:07:12: Zatial som prečítala iba prvú kapitolu ale zdá sa, že toto sa mi bude páčiť :) Ale mám jednu otázku ...
27.05.2012 02:23:30: Dosť drsný nový temný pán. Mám trochu strach, že to bude hororová poviedka ale keď som začala,tak ju...
06.02.2011 20:10:32: Já taky Assezko... doufám že dnešní aktulka půjde hladce. Holenkové moji, držte mi palec, jdu si udě...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.