Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 15b. kapitola - Boj, Gilly a Accio B + Epilog

 
Severus vyběhl schody a přitiskl krvavý palec na ornament růže. Ozvalo se cvaknutí a jeden z balvanů se odsunul. Zdálo se mu, že to museli slyšet až dole ve vesnici, uskočil za skalní výklenek v očekávání útoku. Nic se však nedělo. Opatrně tedy vyhlédl ven. Až pak pochopil. Voldemort právě skočil Harrymu po krku a ta podívaná odvedla pozornost všech Smrtijedů, a to i těch dvou tupců, co měli hlídat zajatce.
Zajatci seděli zády ke kamenům. Jediní, kdo byli bokem a mohli tedy postranním pohledem Severuse vidět, byli Grangerová, jedna ze sester Patilových a možná i Weasley.
Vzápětí se mu to potvrdilo, protože dotyčným, ač se nemohli pohnout, se v údivu rozšířily zorničky.
Severus však nestihl jakkoli je instruovat. Ucítil intenzivní bolest v předloktí a pocit, jako by se dusil. Střelil pohledem k bariéře. On na rozdíl od ostatních viděl majestátní hrad, jak se tyčí v pozadí. Nebyl to však hrad, co plně zaujalo jeho pozornost, ale dusící se Harry, který se zmítal ve Voldemortových prackách.
 
Severus byl zoufalý. Když Harrymu nepomůže, tak ho Pán zla uškrtí, když zaútočí, prozradí se, a pravděpodobně skončí jako cedník proděravělý kletbami a bude k ničemu.
V tom ucítil dotek na kotníku a málem leknutím vyskočil z kůže. Potlačil zaklení a zazíral na Brumbála, který se právě vmáčkl těsně za něj. Očekával, že za ředitelem uvidí další členy Řádu, ale v chodbě pod nimi nikdo další nebyl.
 
„Kde jsou ostatní?“ sykl potichu a vrátil pohled ke scéně před sebou, rozhodnut, že v příští vteřině tam prostě vběhne. Naštěstí právě v tom okamžiku Voldemort Harryho pustil a ten se s chrčením pokoušel do pohmožděného krku napumpovat kyslík.
 
„Severusi,“ zašeptal Brumbál. „Bradavice jsou pod útokem. Nemohl jsem přivést nikoho dalšího. Předal jsem Minervě post ředitele, aby mohla držet ochrany a vydal se za vámi. Musíme to zvládnout sami.“
 
Severus nevěděl, zda je horší to, že Harry je skoro udušený a v přímém dosahu Voldemorta, nebo to, že si budou muset nějak vystačit s bandou nedostudovaných kouzelníků v boji proti nejlepším duelantům smrtijedské armády.
„To nemohl přijít aspoň někdo? Lupin? Weasleyovi?“ zeptal se zoufale a přemýšlel, jak co nejrychleji rozdat hůlky poté, co studenty osvobodí.
 
Brumbálovi se ve tváři zračil smutek, když odpovídal.
„Remus je po smrti i s Nymfadorou. Bránili evakuační tunel, dokud nejmladší ročníky nestihly utéct do bezpečí. Kletba narušila stabilitu horniny. Zasypalo je to.  A Molly s Arthurem jsou v první obranné linii. Netuší, že byly jejich děti uneseny.“
Severus v šoku vydechl. Opravdu Lupina neměl rád, dříve ho i nenáviděl, ale tohle mu rozhodně nepřál. Vždyť měli malé dítě! Harry bude bez sebe, až se to dozví, pomyslel si, což ho rázem přinutilo myslet na jejich aktuální problém.  
 
„Dobře, musíme to nějak zvládnout. Harry už dost dlouho zaměstnává Hadí ksicht, abychom mohli osvobodit zajatce. Musíte to udělat vy, Albusi, mojí magii by hned poznal.“ Severus mu v rychlosti nastínil plán, Brumbál kývl a pustil se do toho.
Znehybnil Goylea a Crabbea tak, že netušili, co se jim vlastně stalo. Nespadli, zůstali nehybně ve svých pozicích a jen nevěřícně poulili oči.
 
Hned potom Brumbál zrušil poutací kouzlo u těch tří, kteří o nich věděli. Naštěstí měli tolik rozumu, že zůstali nehybně sedět. Velmi tichým šeptem informovali ostatní, co se děje. Protože nejblíže byla Grangerová, Severus jí sdělil plán útoku a ona to předala dál. Když všichni věděli, co mají dělat, hodil těm nejbližším hůlky. Brumbál přinesl další dvě, takže bez hůlky zůstali dva nejmladší studenti, kteří měli příkaz stáhnout se do chodby, utéct do vesnice a přenést se krbem domů. Za chvilku již byli studenti volní a ozbrojení. Ve tvářích měli strach, ale i odhodlání.
 
Severus neviděl budoucnost zrovna růžově. Bylo jich tedy osm, s Harrym, který se právě opět zmítal pod Cruciatem devět, proti dvanácti Smrtijedům a Pánovi zla.
Severus se podíval na Albuse a kývl. Albus seslal neverbální Mdloby na tebe na znehybněné strážce a hned na to on i Severus zamířili na nejblíže stojící Smrtijedy omračujícím kouzlem.
 
A pak vypukl zmatek, který přešel v peklo barevných paprsků létajících sem a tam.
Studenti se jako na povel vymrštili a kryli se za kameny u vchodu do chodby. Smrtijedi byli na otevřeném prostoru, ale jejich štíty byly natolik silné, že jimi kletby studentů většinou vůbec neprošly.
Po prvním útoku jich zůstalo na zemi ležet pět, ale zbytek se rychle vzpamatoval a začal postupovat směrem ke kamenům. Brumbál a Severus si vzali na starost ty nejnebezpečnější – Malfoye, Belatrix, Šedohřbeta, Dolohova a Macnaira.
 
Hermiona rychle pochopila, že jednotlivé štíty Protego, které svým lidem posiloval jejich pán, neprorazí, a tak zavelela útočit v salvách vždy na jednoho protivníka. Dařilo se jim o něco lépe, jejich kletby prošly štíty, ale Smrtijedy většinou jen zpomalily. Už měli první zraněné. Parvati po paži stékala krev z odštípnutého kusu skály a Ernie se v bezvědomí třásl na zemi, po plném zásahu nějakou odpornou kletbou. Soustředili se tedy spíš na obranu než útok.
 
„Brumbále!“ vykřikl Voldemort a na okamžik přestal věnovat pozornost Harrymu, který se pokoušel sebrat síly a otřepat se z mučení. Moc mu to nešlo.
„Přišel ses osobně podívat, jak toho tvého Vyvoleného stáhnu z kůže? A hned potom bude následovat tvůj drahý špion, který se tak zázračně vyléčil z kousnutí Nagini. Severusi, vyrvu ti vnitřnosti a pak tě za ně pověsím na hradby Bradavic, aby všichni věděli, jak dopadne ten, co se mne opováží zradit!“ Voldemort vřískal a Harryho si chvíli nevšímal.
 
Tomu se mezi tím podařilo trochu sebrat. Postavil se a chtěl na Voldemorta zaútočit, když se mu do mozku zakousla nová bolest. Tentokrát to byla bolest Severuse. Voldemort nebojoval, takže měl Severuse plně ve své moci. Mučil ho přes Znamení, vrhl na něj vlečné kouzlo, které jím smýkalo přes ostré kameny, rozdíralo mu hábit a neúprosně ho vláčelo k temné postavě.
Brumbál mu nemohl pomoci, protože ze všech sil bránil studenty proti prudkému útoku zbytku Smrtijedů.
 
„Severusi!“ vykřikl Harry v panice a mrštil po Voldemortovi Expelliarmus. Ten zakolísal, ale jinak na něj kletba neměla žádný vliv. Naopak, Harry ucítil, jak se mu Voldemort dobývá do hlavy. Zapřel se do své nitrobrany ze všech sil. Nestačilo to.
 
Harry cítil, jak se mysl podobná zapáchající a tlející bažině prokousává jeho obranami. Vrhal na Voldemorta jedno útočné kouzlo za druhým, ale bez valného úspěchu. Některá sice prošla jeho Protegem, ale štít většinu jejich energie pohltil, takže temnému mágovi nijak neublížila.
Harry cítil, že jeho obrany padají, požírány slizkou myslí jako žíravinou. Vidění se mu rozostřilo, jak byl násilně vtažen do svých vzpomínek. Zbytek sil upnul ke skrytí nejdůležitějších informací.
I tak se Hadí ksicht dozvěděl, jak se o Severuse staral, jak k sobě byli přitahováni, a jak moc Harry Severuse miluje.
 
„Ale, ale, copak to tu máme, snad se nám ten patetický malý Nebelvír nezamiloval do svého profesora!“ chechtal se mu v mysli odporný hlas. „A jakpak to má náš Severus rád, Harry, ukaž mi, jak jsi ho šukal, moc rád se podívám, jak velká děvka náš Severus je. Třeba bych mu mohl před smrtí ještě trošku zpestřit vzpomínky. Někteří moji věrní mají vskutku velkou fantazii a jsem si jist, že by ocenili, kdyby si s profesůrkem mohli trošku pohrát. A ty by ses na to jistě rád podíval, že?“ vysmíval se a přitom hledal ty nejintimnější vzpomínky v Harryho mysli.
 
Severus byl zatím dotažen k nohám toho hadího monstra a zmítal se v agonii.
„Nic ze mě nedostaneš,“ zaskřehotal Harry v duchu a z posledních sil se zapřel do ochrany vzpomínek na jejich milování.
 
„Ale jistě že ano, jsi tak uboze slaboučký. Mohl bych ti mysl rozcupovat na kousíčky, kdykoli si zamanu, milý Harry. Jsi takový chudáček, tak nedůstojný protivník. Mohl bych tě rozmáčknout jako švába,“ chvástal se Voldemort a na chvíli polevil v pozornosti vůči Severusovi.
 
Harry najednou ucítil příval mentální síly. Severus přestal vědomě škrtit jejich spojení, aby omezil tok své bolesti na Harryho a poslal mu vlnu magie. Harry to nečekal, a jak ze všech sil držel své poslední štíty a vzpíral se nátlaku slizkého vetřelce, vlna vřelé a milující magie ho znenadání zahltila, protrhla Voldemortův útok a Harry plnou parou vrazil do mysli Pána zla.
 
Bylo to, jako spadnout do tlejících vnitřností. Myšlenky té zrůdy se hemžily násilím, touhou po moci a podrobení každé živé duše na zemi.
Voldemort byl tak překvapen, že na pár vteřin vůbec nereagoval a jen bolestně lapal po dechu. Kdyby Harry věděl, jak zaútočit mentálně, měl by nyní výhodu. Jenže Legillimens a mentální útočné techniky nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Pokoušel se jen z té vazké hniloby vyprostit, oddělit se, protože vidět vzpomínky Pána zla a nezbláznit se, bylo nad lidské síly.
 
Voldemort byl nejdříve zuřivý, že se mu proti jeho vůli Harry dostal do hlavy, ale když si uvědomil, že mladý Nebelvír trpí, když vidí všechna ta zvěrstva, a není schopen útoku, zachechtal se a vtáhnul Harryho mysl ještě hlouběji.
 
„Vlezl jsi bez pozvání, kam jsi neměl, Harry, to je velmi nezdvořilé. Ale když už jsi tady, velmi rád se s tebou podělím o několik pikantností.“ Jízlivost ve Voldemortově prohlášení byla neskutečná. Velmi pečlivě vybíral vzpomínky na nejkrutější mučení a nejzvrácenější vraždy, kterých se dopustil, nebo které nařídil vykonat.
 
A Harry křičel. Nedokázal se nedívat, nedokázal blokovat zvrácené emoce, které vzpomínky doprovázely. Jeho tělo začalo urputně dávit a křečovitě zvracet. Rukama si chytl hlavu a nehty jako drápy se mu samovolně zatnuly do kůže, jako by se pokoušely vyškrábat všechno to šílenství.
 
Severus vnímal, co se děje, ale nedokázal Harryho z mysli Pána zla uvolnit.
„Pusť ho, ty zrůdo!“ Rozpřáhl se a ze vší síly praštil pěstí do plochého hadího nosu. Kůstky v prstech zakřupaly a zlomily se. Temný pán však ztratil soustředění a Severusovi se podařilo Harryho mysl osvobodit.
 
Voldemort, nepříčetný z té drzosti, na ně se zaječením vrhl nový Cruciatus tak silný, že je to oba vzneslo do vzduchu a prohnulo jejich těla do strašlivých křečí, hrozících okamžitým zlámáním páteře. A asi by se tak i stalo, kdyby do Voldemorta najednou něco nenarazilo a silou dělové koule ho to neodhodilo několik metrů. Přistál na zemi jako hrouda černé látky.
 
Všechno na chvilku ztichlo. Z hromady, kterou tvořilo tělo Temného pána a to něco, co ho tak efektivně sejmulo, se oddělilo malé tělo. Tělo Gilly, které z hrudníčku trčela dlouhá dýka, jíž měl Voldemort původně za pasem.
 
Harry i Severus, uvolnění z kletby, dopadli na zem a snažili se popadnout dech. Severusovi se to podařilo, ale Harry ztratil vědomí.
Zmijozel se zvedl do sedu a snažil se zorientovat. Pak uviděl, jak mrtvá skřítka sklouzla na zem. Z hlasivek ztýraných mučením vyšlo jen zaúpění. Vrhl na Voldemorta Sectumsempra. Proniklo štítem a hned na to začal Voldemort řvát bolestí. Měl několik hlubokých řezných ran, ale žádná z nich neohrožovala jeho život.
„Ty červe! Jak se opovažuješ na mne vztáhnout ruku! Na svého pána!“
 
„Nikdy jsi mým pánem nebyl, Raddle, jsi jen sbírka ukradených součástek, poskládaných do odporného těla a ještě odpornější mysli,“ zasípal Severus.
Hrdlo mu najednou sevřela neviditelná ruka a začala ho škrtit.
 
„Zabiju tě. Hned teď. V tom jezeře určitě žije dost potvor, které si pochutnají na tvém mase. Zaživa tě pěkně roztrhají na kousky,“ syčel Voldemort. Temná magie zvedla lektvaristovo tělo do vzduchu, až to vypadalo, jako by visel v neviditelné oprátce. Severus lapal po dechu, jeho bledý obličej sinal a nohy škubaly v marné snaze najít oporu. Pak Voldemort pohnul hůlkou a začal ho posunovat k okraji srázu.
„Škoda, že nebudu mít čas tě napíchnout na kůl a vyvrhnout zaživa, ale příliš mi překážíš, a mě už nebaví se s tebou špinit.“ Nenávist v hlase temného kouzelníka by se dala krájet.
 
„A protože jsi vlastně návnada, musím tě trošku poupravit,“ řekl a jako by nic, vyslal řezací kouzlo.
Tělo Severuse už bylo za hranicí pevniny. Nyní se zmítalo asi třicet metrů nad hladinou jezera a stružky jeho krve z desítek ran stékaly do temné vody.  Bylo otázkou vteřin, než pod ním začala voda vířit přítomností všech dravců, kteří ucítili kořist.
 
Bolest hodovala na jeho těle a Severus pochopil, že tohle je konec. Vyhledal ve svém jádru onen pramen, odkud prýštila jeho magie, otevřel dokořán spojení s Harrym a poslal mu i ten poslední ždibec magie, co mu zbyl.
 
Voldemort posměšně zasyčel. „Tak, drahý Severusi, skončíš svůj bídný život jako potrava pro ryby. Na nic jiného se ani nehodíš,“ řekl a uvolnil kouzla.
Severus padal.
Neměl čas bilancovat svůj život.  Neměl čas na lítost nebo smutek. Jediné co dokázal cítit, byla hrůza. Šílenou rychlostí padal a jeho poslední myšlenka patřila zelenookému mladíkovi.
 
 
xxxx
 
Harry se pomalu probíral z bezvědomí. Byl dezorientovaný, ale bolest těla a hlavně naprostá zkáza mysli ho vrátila zpět do děje. Šílenství, jako těžký závoj, hrozilo zahalit jeho mysl navždy.
 
A pak něco ucítil. Jeho magie, unavená a kulhající, se zatetelila a vyšla naproti mohutné vlně od Severuse. Najednou měl sílu. Sílu potlačit děs z hrůzného zážitku v mysli toho šílence. Prudce se posadil, pokoušeje se zastavit svět, který kolem něj kroužil v chaotických kruzích.
 
„Severusi?“ chtěl zavolat, ale jeho hlasivky ho neposlouchaly. Zatřepal hlavou a rozhlédl se. U kamenů se stále bojovalo, i když už zbývali jen dva Smrtijedi a tři studenti. Brumbál byl zhroucený u jednoho z balvanů a vypadal těžce zraněný. Harry se otočil a hledal Severuse.
Uviděl však jen Voldemorta, jak stojí u kraje útesu s rukou napřaženou. Hůlkou ukazoval na cosi nad jezerem. Až teď mu došlo, že to cosi, co se zmítá a crčí z toho krev, je Severus.
 
A pak Severus prostě spadl.
Harry vůbec nepřemýšlel a instinktivně zvolal: „Accio Severus Snape!“ A hned na to mu mistr lektvarů přistál u nohou. Potrhaný, třesoucí se a krvácející, ale živý.
 
Voldemort nevěřícně zamrkal, vztekle zavřískal. „Tohle není možné! Jak jsi to udělal!?“ Pak napřáhl hůlku a vyslal kletbu.
Harry zatajil dech. Všechnu jejich magii dal do štítu a připravil se na náraz.
Síla kletby štít rozsvítila, až se zablesklo, ozvěna úderu se prohnala prostranstvím, ale štít vydržel.
 
Harryho oči na vteřinu vyhledaly ty Severusovy.
Černý samet v nich byl potrhaný utrpením, bělmo protkané popraskanými žilkami a beznaděj odkapávala z jeho pohledu. Vidět Severuse takhle zlomeného, už prostě bylo nad Harryho síly. Několikrát byl svědkem toho, jak se tento člověk silou své neuvěřitelné vůle vyhrabal z propasti, ale ani on nemohl vzdorovat navždy.
„Zab toho zmetka!“ zachrčel Severus a marně se pokoušel zvednout aspoň do sedu.
 
Harry snad v jedné sekundě v mysli prolétl všechny smrtící kletby, které znal, a které už bez valného výsledku použil. Co by mohl ještě udělat? A pak mu v hlavě zablikala šílená myšlenka. Bylo by to možné? Fungovalo by to? Harry se rozhodl.
 
„Už toho mám dost a tebe mám plný zuby!“ Nebelvír se napřímil, jak jen mu to zranění dovolovala. „Pošlu tě ke všem čertům, kam patříš, Tome, a doufám, že tam dostaneš, co si zasloužíš.“ A než se stačil Voldemort nadechnout k dalšímu nenávistnému projevu, Harry napřáhl hůlku a zavelel: „Accio všechna ukradená krev Harryho Pottera!“
 
Šok, děs a nevíra si zatančily dupák na hadím obličeji.
„Nééé!“ Pán zla ztuhl a pak celé prostranství zaplnil nelidským řevem. Kolem něj se vytvořila růžová mlha, která zamířila k Harrymu a přistála mu v dlani zformovaná do několika kapek krve. Tělo Voldemorta, které mělo ještě před chvílí pevné skupenství, se začalo deformovat, rozpadat a jako hromada podivného sulce klesat k zemi.
„Avada Kedavra,“ zašeptal Harry a poslal ty odporné Voldemortovy zbytky do pekel.
 
 
 
********************************************************************
 
 
Epilog
 
O čtyři roky později…
 
„Ano, přesně tam... víc, přitlač...aááách.“ Blažený povzdech se nesl prostorem.
„Tedy, tebe teď někdo poslouchat, tak si myslí, že tě právě uspokojuji,“ pronesl s úšklebkem černovlasý muž, zatím co se pohodlně uveleboval na hrudi svého manžela. Vzali se hned, jak Harry ukončil školu, a poněkud tím šokovali celý kouzelnický svět.
 
Harry se zavrtěl. „Však taky ano, to svědění je děsný a všude se podrbat nedokážu.“
„Měls dávat pozor a nesahat na něco, co neznáš. Víš, že rostliny v mé laboratoři jsou mimořádně silné. Máš štěstí, že ty listy štípavice urputné byly usušené a že jsem ti včas dal protijed, jinak by ses právě teď snažil rozdrbat si kůži po celém těle do krve.“ Káravý hlas byl utlumený, protože ústa muže se právě ovinula kolem lákavé bradavky. Ozvalo se zasyčení - jednoznačně potěšené.
 
„Uvidíme, jestli dokážu odvést tvou pozornost na tak dlouho, než zbytky efektu štípavice odezní,“ zamumlal a jeho ruce se rozběhly po svalnatém těle.
„Máš teď pokožku asi o dvacet procent citlivější, jsem zvědavý, za jak dlouho tě donutím křičet,“ vrněl svým sametovým hlasem, zatímco hlazení kombinoval s jemným škrábáním.
 
Harry měl pocit, že celá jeho bytost sálá vstříc Severusovým dotekům. Svědil ho celý člověk, ale Severus přesně věděl, jak se ho dotýkat, aby na nepohodlí zapomněl. Kroutil se jako úhoř, hrbil jako kočka a svíjel se jako had. Netrvalo dlouho a skutečně křičel. Jejich nahá a zpocená těla se proplétala, až se spojila do jednoho celku, jednoho naléhavého pohybu. Čelo postele vehementně naráželo do zdi, což ani jeden z mužů nevnímal. V tu chvíli neexistovalo nic jiného než oni dva a jejich malý vesmír potěšení.
 
Intenzita jejich sexuálního života se časem nijak nezmenšila. Naopak, kdykoli pobývali na Cliffhawku, byli k nenasycení. Bohužel se na hrad nedostali příliš často. Oba byli velmi zaměstnaní. Harry, po složení OVCÍ, zamířil na lékouzelnickou univerzitu a získal diplom z všeobecného lékouzelnictví. Jeho specializace však byla pediatrie. Pracoval u Munga na dětském oddělení.
 
Severus stále učil lektvary v Bradavicích, ale pouze šesté a sedmé ročníky, popřípadě připravoval ke zkouškám ty studenty, kteří se rozhodli pro lektvarologii na univerzitě. Dalším jeho zaměstnáním bylo pěstování a prodej magických rostlin a ingrediencí rostlinného původu. Nedlouho poté, co pronikl na trh, se kouzelnickým světem rozneslo, že zboží od Snapea je neuvěřitelně kvalitní. Občas se někdo pokoušel zjistit, jakým způsobem své rostliny pěstuje, ale vždy narazil na hradbu sarkasmu a odmítnutí. To, že je Cantafloresa, Severus úspěšně tajil.
 
Právě teď se Harry celý třásl prožitou rozkoší. Svalil se na záda a přitáhl si manžela do náruče. Severus se ochotně uvelebil v objetí silných paží, uvolnil se a spokojeně vydechl. Dříve tak neznámý a nepatřičný pocit, který lidé nazývají štěstí, se konečně zabydlel i v něm.
Tělo měl totálně uspokojené a jeho mysl se samovolně začala probírat vzpomínkami.
 
Poté, co Harry zabil Voldemorta, začali zjišťovat škody. Všichni Smrtijedi, kteří byli u Cliffhawku, byli buď mrtví, zranění nebo znehybnění. Bohužel i na straně studentů byly oběti. Cho Changová a Ernie Macmilllan byli mrtví. Ron Weasley měl po drtící kletbě rozdrcené kosti v obou nohách a ani ta nejlepší léčba nezabránila kulhání. Hermiona vyvázla relativně dobře – k jizvě na hrudníku jí přibyla jizva na boku. Zbývající studenti byli také zraněni, ale ne natolik, aby jim zůstaly následky.
 
Brumbál si odnesl zranění páteře, které ani lékouzelníci nedokázali úplně vyléčit. Podařilo se jim obnovit hybnost horní poloviny těla, ale od pasu dolů byl trvale paralyzován. Se svým stavem se však vyrovnal rychle. Unie vynálezců magických pomůcek mu věnovala invalidní vozík, který uměl i levitovat a měl několik rychlostí. Brumbál s ním byl spokojen, zvlášť poté, co si trochu pohrál s možnou nejvyšší rychlostí. Občas se Bradavicemi proháněl jako v podivné formuli. Někteří studenti dokonce tvrdili, že ho viděli na chodbě závodit s Protivou.
 
Bitva o Bradavice skončila hned po Voldemortově smrti. Smrtijedi vycítili, že z nich spadla otrocká pouta a protože u Bradavic byli hlavně ti, kteří Hadí ksicht následovali spíše ze strachu než z oddanosti, využili situace a utekli.
Jedinými oběťmi obrany školy se tak stali manželé Lupinovi, po kterých zbyl malý syn Teddy.
Jeho opatrovnictvím byla nejprve pověřena jeho babička, Andromeda Tonksová, ale Harry se hlásil o svá kmotrovská práva a po dostudování přemluvil Severuse, aby Teddyho adoptovali.
 
 
Severus nyní bezmyšlenkovitě hladil Harryho bok, zatím co mu manžel něžně prohrabával vlasy.
Ani oni nevyvázli bez následků. Harry si z návštěvy mysli Pána zla odnesl přetrvávající noční můry a jeho vlasy, dříve tak černé, byly na skráních úplně bílé. Dodávalo to jeho vizáži podivné vážnosti.
 
A ještě jednu věc přineslo Harryho spojení s myslí Voldemorta. Když byli konečně sami, Harry Severusovi ukázal, co se dozvěděl. V tom nechutném množství vzpomínek na různá mučení mu Voldemort promítl, co se doopravdy stalo Joshovi. Viděl, jak Severus vzdoroval Imperiu, až ztratil vědomí. Teprve potom Voldemort zabil nejdříve Severusova děda, a pak krutě umučil Joshe. Vzpomínky z toho hrůzného činu potom implantoval bezvědomému Severusovi jako jeho vlastní.
 
Severus se po zhlédnutí toho, co se skutečně stalo, málem zhroutil. Dlouhodobé trauma a tíživá vina pramenící z vědomí, že umučil milovanou bytost, mu rozežíraly duši celý život. Dozvědět se, že vzpomínky byly falešné, pro něj bylo stejným dílem osvobozující jako bolestné.
Horké slzy a bolestné zvuky, které se přímo z dlouho týrané duše draly na povrch, pohltila Harryho milující náruč. A když Severus konečně zvedl hlavu z nebelvírovy hrudi, samet jeho očí byl najednou hladší a vrásky ve tváři méně výrazné a ramena rovnější.
 
 
Zranění mysli však nebylo jediné, které jejich tělesné schránky postihlo. Dlouhé působení mučící kletby zanechalo jejich nervovou soustavu v troskách, takže je madam Pomfreyová zavřela v nemocničním křídle na několik týdnů. Několikrát se pokoušeli utéct, ale ta hrozná ženská je hlídala jako oko v hlavě.
Měli pár zlomenin a Severus navíc naprosté magické vyčerpání jádra, které se i s Harryho pomocí zotavovalo velmi pomalu. Řezné rány, jež mu způsobil Voldemort černou magií, se nechtěly zahojit. Při každém sebemenším pohybu se otevíraly a způsobovaly palčivou bolest.
 
Až nápad použít odvar z Noční krásky byl tím spásným činem. Totiž ta lahvička, kterou tenkrát Harry našel v Severusových komnatách, ta která vydávala omamnou vůni, obsahovala právě výluh z květu Noční krásky. Severus její vůni používal na vyčištění mysli a soustředění. Tenkrát netušil, co všechno ta rostlina dokáže.
 
Severus utopený ve vzpomínkách začínal klimbat.
 
xxxx
 
Jejich lenivé ospalé tulení přerušil zvuk plácnutí o kůži a tenký hlásek:
„Pan Severus už zase špulí holý zadek v chladné místnosti. Kolikrát mu mám říkat, že takhle nastydne?“ Vedle postele se vznášela stříbrná postava skřítky. Na její tváři přímo kvetla samolibost. 
 
„U Merlinových koulí! Gilly! Už zase? Copak nemáš nic jiného na práci, než mě přivádět k šílenství?!“ Pobouřené prskání mistra lektvarů, o nějž se pokoušel infarkt, na skřítku očividně nijak nezapůsobilo.
„Ještě jednou mě takhle plácneš a přísahám, že sem nějak dostanu zaříkávače duchů, abych se tě zbavil!“ vykřikl Severus a jal se tahat za pokrývku, aby se aspoň částečně zakryl. Ta však byla beznadějně zalehnuta jejich těly, takže jeho důstojnost dostávala na frak.
 
 
„Žádný zaříkávač na Cliffhawk nemůže, leda by měl v sobě krev Hawků. Takže mi pan Severus může přestat tak směšně vyhrožovat,“ poučila ho, a pak jako by nic proplula skrz jejich postel.
 
„Jak to, že se mě jako duch může vůbec dotknout? A proč vlastně neodešla tam, kam skřítci po smrti chodí? Konečně bych měl klid,“ mrmlal pobouřeně a tu poslední poznámku jen tiše zašeptal. Měl Gilly moc rád, ale zároveň ho neskutečně vytáčela, protože se k němu chovala, jako by potřeboval chůvu. Upřímně pro ni po bitvě truchlil a málem to s ním seklo, když na něj po návratu na hrad vybafl její duch.
 
„Já to slyšela! Pan Severus by měl vědět, že skřítkové jsou jiní než kouzelníci. A snad si pan Severus nemyslel, že bych vás tu nechala bez dozoru? Na vás dva musí stále někdo dohlížet. Ba ne, mě se jen tak nezbavíte. A teď byste se měli obléct a rychle se vrátit do Bradavic. Ředitel právě letaxoval, že mladý pan Teddy mu už zase utekl – nebojte, už ho chytil a pečlivě ho hlídá – jenže Teddy prý zamkl Protivu v jakési skříni a on teď nemůže ven a dělá strašný kravál.“
 
Gilly se zatvářila zadumaně, podrbala se na hlavě a pronesla:
„Mimochodem - dost by mě zajímalo, jak dokázal uvěznit ducha. Mladý pan Teddy je mimořádný kouzelník,“ prohlásila rozzářeně, zatímco pokyvovala důležitě hlavou, až jí stříbrné uši plácaly.
 
„Hlavně umí mimořádně zlobit,“ zasmál se Harry a pobaveně pozoroval zakaboněného Severuse. Skřítka přestala plácat ušima, zvedla prstík a řekla: 
„Gilly si přeje, abyste ho příště vzali s sebou. Upeče mu jeho oblíbený koláč,“ její tón byl generálský a nepřipouštěl námitky.
Teddy byl adoptovaný pokrevně, takže měl na hrad přístup. Zbožňoval Gilly a ona zase jeho.
 
Během své řeči skřítka svolala všechny jejich svršky. Až pak se podívala na ty dvě nahé postavy na posteli. Oba se mračili jako čerti, ačkoli každý z jiného důvodu.
 
„Tak co? Zkameněli jste? Ať už jste z té postele venku!“ nařídila a dala si malé ruce v bok.
„Mohla bys už konečně přestat rozkazovat a vypadnout, abychom se mohli obléknout?“ zavrčel Severus, který se před Gilly ve své nahotě cítil velmi nesvůj.
„Jakoby měl pan Severus něco, co Gilly ještě neviděla,“ odsekla a dál pobíhala po místnosti, rovnaje to, co stihli rozházet.
 
„Co myslíš, že s tím Protivou provedl?“ dumal Harry, naprosto bez rozpaků se začal oblékat a skřítku ignoroval. Teddy byl na svůj věk velmi magicky silný a po své matce zdědil schopnosti metamorfomága.
 Krom toho to byl syn Poberty, takže občas přinutil své okolí, aby si zoufalstvím rvalo vlasy. Ovšem dokázal být také úžasně sladký a obtočit si každého kolem drobného prstíku. K údivu Severuse samotného, se mu to bez námahy podařilo i u něj.
„Netuším, zato vím, že nás teď Protiva nenechá na pokoji,“ bručel.
 
Když Gilly konečně s nespokojeným mlasknutím zmizela, hrábl po svých kalhotách.
Pak, skákaje po jedné noze, ublíženým hlasem poznamenal: „Připomeň mi, prosím, proč jsem souhlasil s adopcí té malé přírodní katastrofy?“
 
Harry ho zezadu znenadání objal, přitiskl mu rty ke krku a zamumlal: „Protože ho naprosto zbožňuješ a protože mě miluješ,“ prohlásil s jistotou a dál oždiboval ten lákavý krk.
„Kecy,“ zašeptal Severus procítěně.
 
Harry ho prudce obrátil a přitiskl zády ke zdi. Tentokrát zajal ústa svého manžela. Co začalo jako hladový a panovačný polibek, se po chvíli zjemnilo do laskání nezměrné něhy.
 
„Tak, copak cítíš teď,“ zašeptal mu Harry škádlivě do ucha a neopomněl lalůček polaskat jazykem.
Severus zasténal a pak se maličko odtáhl.
„Víš, co cítím právě teď? Mám ti to říci?“ sametový hlas Harryho obalil jako měkoučká pokrývka a čerň v očích manžela zářila jak půlnoční nebe.
 
„Ano,“ vydechl Harry utopený v tom milujícím pohledu.
„Právě teď, Harry, cítím,“ Severus ještě snížil tón a rty putoval po jemné skráni. „Velmi jasně cítím, že mi stojíš na noze,“ zavrněl medově.
„Ty mizero!“ vyprskl Harry a laškovně se zakousl do nejbližšího kousku kůže, což byla shodou okolností Severusova klíční kost. Severus ho pevně objal.
„Možná jsem mizera. Ale jsem jen tvůj mizera.“ Rukama majetnicky sjel po Harryho zádech a prsty zajel pod okraj nedopnutých kalhot. Šťastně se usmívající obličej ukryl ve střapatých vlasech.
Letmé otření klínu o klín vyvolalo dvojitý povzdech.
 
„Myslíš, že Protiva v té skříni ještě chvilku vydrží?“
„K čertu s Protivou!“
A tak musel bradavický záškodnický duch čekat na své vysvobození celé odpoledne.
 

A je konec. Po době tak dlouhé, že jen kroutím hlavou. Chtěla bych poděkovat všem, kdo dočetli až sem a hlavně těm, kdo jsou se mnou od samého začátku. Tato povídka měla být nejprve jednorázovka. Ale já je psát asi neumím. Takže bobtnala, rostla a hrdinové si dělali, co chtěli.

Můj velký dík mají všichni, kdo mi zanechali pár slov v komentářích. Věřte, že to je ten pravý motor, který psavce žene dál.

Velké poděkování náleží i všem betám, které pečlivě vychytávaly chyby a upozorňovaly na nesmysly – Sallome, Casiopee a Máje.

No a Sallome děkuji za možnost publikovat na jejích stránkách – věřte, je pro mne čest být mezi tak úžasnými autory.

Vaše POPO

Poslední komentáře
14.02.2015 21:36:12: Som nesmierne rada, že je poviedka celá a vo svojej kráse a priznávam, že vo chvíli voľna si ju prej...
03.10.2014 20:00:44: weras - hrůza? No vidiš a mně přišlo, že je to takový málo akční smiley Děkuji za dočtení a komentík....
30.09.2014 10:12:37: Jsem moc ráda,že je povídka dopsaná.Už jsem ji několikrát četla a vždycky jsem narazila na ne konec....
28.09.2014 18:55:16: Mononoke - i já děkuji.smiley${1} S bonusy nevím, nevím. smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.